Vysněný kůň

Snow Queen

V pokoji se převléknu do suchého oblečení. Mokrou peřinu přehodím přes rám mého okna a košili popadnu do ruky. Seběhnu schody a zastavím se v kuchyni, abych si ukořistila aspoň jablko na snídani. Táta už u stolu nesedí. Asi už odešel ven, kde bude pracovat na zahradě. Vzpomenu si, že včera u strejdu a tety mluvil něco o skleníky, že do něho zatéká. Popadnu jablko do ruky a i s košilí v ruce vyrazím ven. Venku je krásně. I když za týden už má přijít Září stále je na srpnové dny až příliš teplo. S mokrou košilí dojdu k zahradnímu věšáku a pověsím ji, aby uschla.
,,Chystáš se s Nebesou projet?" zeptá se mě Lenka, která právě relaxuje na zahradní houpačce u bazénu. Na sobě má své nové fialové plavky a na očích sluneční brýle.
„Ještě nevím." odpovím ji.
„Mohly bychom jí vzít k rybníku." řekne Lenka a nasměruje svou hlavu ke sluníčku.
„Já myslela, že jsou všechny vypuštěný." dojdu k bazénu a svlažím si ve studené vodě ruce. Dnes je opravdu horko.
„Tak se zeptej táty." Lenka si natáhne nohy, aby se i do nich odráželo sluníčko a natáhne ruce. Vyndám své mokré paže z bazénu a vodu, které mi stéká z koneček prstů stříknu na Lenku. Lenka zasyčí jako had a ztuhne.
„Odplata." zasměji se. Pak se už vydám za Nebesou. Cestou k boxu si párkrát kousnu do jablka, ale nechutná mi. 

„Ahoj holka." políbím Nebesu na čumák a vejdu k ní do boxu. Uvnitř je příjemný chládek a všude to voní senem. Nebesu nezajímá ani můj příchod nýbrž výskyt šťavnatého jablíčka v její blízkosti. Na natažené dlani ho Nebese podám a ona ho s chutí schroupe. Pohladím Nebes mezi očima a při pohledu do té kaštanově hnědé barvy jejích úchvatných očích se zarazím. Jsou jenom o odstín hnědší než Erikovi oči. Píchne mě u srdce. Asi za to může to horko, co venku panuje a já si vzpomenu na ten den u řeky. Jak se mu sluneční paprsky odrážely od jeho nahého kapkami vodou pokrytého těla. Jak roztomile vypadal s mokrými rozcuchanými vlasy. A pak si vzpomenu na ní. Nejraději bych jí našla a vytrhala jí všechny ty proklatě černé vlasy, kterými se tak chlubí. Napadá mě spousta nadávek na její hlavu a některé jsou tak peprné, že je musím schovat až do nejvzdálenějšího koutu mé mysli, abych je náhodou někde neřekla.
Erikovi oči, ale nejsou ty jediné, které se mi při pohledu na Nebesu vybaví. Jsou tu i jiné. A na píď stejné jako Nebesiny. Ten plakát. Vzpomenu si. Teď už skoro určitě vím, že běloušek na tom obrázku je Nebesa.
„Pojď." řeknu Nebes a vyvedu ji z boxu. Zavedu ji na zadní zahradu a ujistím se, že tam má dost vody. Pak už spěchám zpátky do domu a doslova letím do mého pokoje. Cestou mě, ale zastaví mamka.
„Markét!" křikne na mě, když už vybíhám schody a mám dveře od pokoje na dohled.
„Ano?" křiknu nazpátek.
„Pojď sem, prosím tě." nespokojeně zabručím, ale vydám se zpět po schodech.
„Co?" skoro odseknu.
„Na." mamka mi podá nějaký letáček. „Je to stáj Whitenrolf. Kdyby ses chtěla podívat. Jsou tam i jejich webové stránky..." mamka už už otevírá letáček a určitě mi chce ukázat mnoho dalších skvělých výhod stáje Whitenrolf, ale mě to ještě více naštve.
„Díky mami." řeknu s až moc velkou ironií v hlase. „Určitě se pak podívám." bez dalšího slova se otočím a vyběhnu schody.
Rozrazím dveře do pokoje a letáček hodím do nejvzdálenějšího kouta a modlím se, aby ho tam sežrali pavouci nebo krysy, nebo další ohavné věci, co se v mém pokoji vyskytují. Jak o mě může pochybovat. Jsem si jistá, že v klidu zvládnu školu i Nebesu. Pomyslím si sebevědomě, ale dále už se „skvělou" stájí Whitenrolf nezajímám. Mám spoustu práce, abych našla ten zatracený plakát, který jsem měla tak dlouho přilepený nad postelí. Kde jen může být? Snad poprvé v životě si nadávám, proč jsem jen taková bordelářka.
Nakouknu pod postel. Nic kromě starých smradlavých ponožek a pár kostiček lega. Podívám se i do nočního stolku. Samé papíry, propisky a líčidla, která zřejmě už nikdy v životě nepoužiji. Kde jen může být?!
Markéto, ty jsi takový prase! Řeknu si, když pod sedačkou objeví pytlík od brambůrek, ve kterém se už asi zrodil nový život. Jsem vyčerpaná. Hledala jsem snad už úplně všude, dokonce i na stropě, protože u mě je možné všechno, ale nikde není. Vyčerpaná a naštvaná si sednu do křesla. Pohodlně se v něm rozvalím, když se ozve takový divný zvuk. Ne, určitě jsem si neprdla, to bych věděla. Trochu se pohnu a ten zvuk se ozve znovu a tentokrát mě něco píchne do stehna. No jasně! Rychle z křesla vyskočím a tam je! Pomuchlaný a zkroucený, jak jsem si na něj sedla, ale je tam! Vítězoslavně vezmu plakát do ruky a pozorně si ho prohlédnu. Zakoukám se na koně a teď už jistě v něm poznám Nebesu. Před tím jsem si nebyla jistá, ale ty oči jsou úplně totožné. Několikrát plakát obrátím, abych našla nějakou stopu, podle které bych vypátrala číslo toho časopisu. V pravém dolním rohu najdu malými písmeny napsáno: Koně a jezdectví. str.32/7. Musím nad tím chvíli přemýšlet, ale pak pochopím. Koně a jezdectví je název časopisu, to je jasné. Str. 32, je stránka 32 a /7 znamená sedmé číslo této řady. Rychle přeběhnu pokoj až k poličce, kde mám kartonových deskách všechny časopisy s názvem Koně a jezdectví. Vytáhnu desky jejich obsah vysypu na podlahu a začnu se v něm přebírat. Do rukou se mi dostávají tucty lesklých obálek, ale na žádném z nich není v horním rohu naspána sedmička.
Konečně. Řeknu si a vítězně zdvihnu časopis nad hlavu. Rychle v něm začnu listovat. Stánky časopisu šustí a některé už jsou i trochu potrhané, ale to mě teď ani v nejmenším nezajímá. Konečně najdu článek, který jsem hledala. Přes celé dvě stránky je velkými písmeny napsáno: Snow Queen. Vycházející hvězda dostihového závodu. Pod nadpisem byl obsáhlý text, ale ten mě teď nezajímal. Na obou stránkách bylo několik fotek a na všech těch fotkách byla Nebesa.