Vysněný kůň

,,Mami, mohla by si zrušit to domácí vězení?"

Ráno mě probudí dusot. Rozespalýma očima se podívám na hodiny. Je devět. Kapky deště buší na mé okno. Přichází vítr a sním příval kapek. Je to jako bubny, do kterých by stále nikdo bubnoval. Pak přijde pauza. Je slyšet jenom vítr, hřmění a blesk. Ona je bouřka. A velká. Chudák Nebesa. Vyskočím z postele a rychle se obléknu. Tentokrát si vezmu džíny a upnutý tričko. Rychle se běžím nasnídat. Dnes je pondělí. Máma s tátou jsou v práci. Tomík a Lenka ještě spí. Konečně klidná snídaně. Rychle zhltnu misku vloček. Přehodím přes sebe bundu, nazuji krosky a pospíchám za Nebesou. Před dveřmi leží Badýsek. A vedle něj se hřeje César, Bobík a Mášenka. Badýsek se na mě po očku podívá. Když vidí, že nic pro něj nemám, sklopí hlavu a zakouká se nikam do dálky. Prolítnu přes dvůr a otevřu dveře od kůlny. Nebesa ke mně přiběhne celá nadšená.

„Ahoj," pohladím jí, „nebála ses, tady?" Nebes pohodí hlavou. Ozve se další hrom a Nebesa poskočí. „Klid. To bude dobrý." Uklidním jí a radši jí chytnu za ohlávku. „Já tady s tebou budu, dokud bouřka neskončí." Přece jí tady nenechám samotnou. A ještě, když je bouřka. To nepřichází v úvahu. Ani náhodou.

Bouřka skončila asi po třech hodinách. Už mám docela hlad a strašně mě bolí břicho. Otevřu dveře. Vyvalí se na mě nádherný dešťový vzduch. Porozhlédnu se po zahradě. Všude jsou samé louže. Vítr převalil i kytky, které jsme měli postavené na kamenech. Je to hrůza. Tentokrát už nebudu říkat mamce, že to uklidím. To bych tady byla do mích narozenin. Narozeniny. Dana. V hlavě mi proběhne telefonát a Daniny slova. „Já nestihnu tvoje narozeniny!" zas se mi derou slzy do očí. Popotáhnu a vykročím domu. U dveří pořád odpočívá Bady a kočky. Projdu okolo nich a otevřu dveře. Sundám boty a bundu a vykročím do kuchyně. Na gauči sedí bráška a kouká se na televizi.

„Kde si byla." Zeptá se mě.

„Venku." Odpovím. Otevřu ledničku a vytáhnu z ní Lipánek. Sednu si s ním ke stolu a zabořím do něj lžičku.

Nevím, co mám dělat. Jestli mám Daně zavolat nebo čekat až ona zavolá mě? Líně vložím lžičku s jogurtem do úst. Právě jsou v Chorvatsku. Jsou na mém nejoblíbenějším místě na zeměkouli. Tedy kromě domova (i když se někdy do něj nerada vracím) a teď mám kvůli ní Chorvatsko nenávidět?! Už je rozhodnuto zavolám jí. Ale co jí řeknu? Prostě to, co mám na jazyku. Sním poslední lžičku jogurtu. Vyhodím kelímek a lžičku dám do dřezu. Popadnu telefon a pádím s ním do pokoje. Vyťukám Danino číslo a přiložím telefon k uchu. Cítím, jak se mi svírá žaludek při každém pípnutí. Za každém píp, se může objevit Danin hlas. Nejdřív prosím, aby to zvedla. Potom to málem vypnu. Jsem v rozpacích teď je to jenom na ní.

„Haló." Ozve se.

„Dana Wordová?" Řeknu roztřesením hlasem.

„Ano kdo volá." Je to ona. Jak to že mě nepozná. To jsme se tak dlouho neslyšeli?

„Tady Markéta Lindquistová." Vyhrknu.

„Ahoj Marky." Zase se ozve příjemný hlas.

„Ahoj."

„Proč voláš?" zeptá se.

„Já... se chci zeptat, kdy přijedete." Prosím ať brzy, že ještě stihnou moje narozeniny. Prosím.

„Aha. My ještě nevíme. Já zkoušela jsem to nějak zařídit, ale rodiče říkají, že to prostě nestihneme." Už to není ten milý a veselý hlas. Změnil se na smutný.

„Jo a jak se máš?" snažím se nějak zastínit, že jsem naštvaná a taky smutná a budu brečet a vůbec všechno. „Dobře a co ty?" hm... ale nezní moc dobře.

„Jo v pohodě."

***

Povídali jsme si ještě další půl hodiny. O Nebese jsem jí neřekla.

„Ahoj mami." Pozdravím ji.

„Ahoj." Bráška k mamce přiběhne a skočí jí do náruče.

„To byla, ale bouřka co? Nebáli jste se?" mamka nasadí typický úsměv.

„Ne." Řekl Tom. Mamka ho pohladí a podívá se na mě.

„Pomůžeš mi s večeří?" stejně nemám, co dělat a tak přikývnu.

„A co budeme mít k večeři?" zeptám se.

„Uděláme steaky." Mňam. Steaky ad mamky jsou strašně dobrý. Je to moje nejoblíbenější jídlo.

„A, co mám dělat." Zeptám se s nadšením.

„Můžeš nakrájet zeleninu." Tak jo.

„Mami. Nemohla bys zrušit to domácí vězení?" opatrně se zeptám a jdu na krájení dalšího rajčete.

„Já nevím, ale přijde mi to hloupé mít domácí vězení, protože si řekla svůj názor." To je celá mamka nejdřív šílí z úplné blbosti a pak stáhne trest. Bohužel to dělá jenom mamka, u táty to takhle lehce nejde.

„Takže ho rušíš?" zeptám se s nadějí v hlase. Mamka obrátí steak a odpoví.

„Ano, ruším." Super. Takže v pátek můžu jít na trénink a vidět Erika.

„A mohla by dneska u nás spát Sandra." Zeptám se a z krájení rajčat přejdu na okurku.

„Tak počkej. Řekla jsem, že ruším domácí vězení a ne, že si sem hned můžeš přivést kamarádku." A jéje, už se zase zlobí. No Sendy k nám přijde zítra.

„Tak jo. Dnes už ne. A může zítra?" podívám se na mamku tím nejsladším úsměvem, který umím.

„Dobře, ale nebude u tebe spát."

Dokrájela jsem okurku a všechnu zeleninu nasypala do misky. Nalila jsem do misky vodu a dochutila. Mamka dosmaží steaky a přecedí brambory. Já prostřu na stole.

Po chvilce přijde táta.

„Ahoj holky. Tady to krásně voní." Táta má neobvykle dobrou náladu. Za co jsem ráda.

„Steaky. Dáš si." Řekne mamka.

„Jasně. Jsem hladový jako vlk." Táta se posadí ke stolu a s ním zasedneme všichni. Lenka přijde, jako vždycky pozdě. Tentokrát jí nechám nepokoji.

Celou dobu musím myslet na Nebesu. Někdy se mi do hlavy dostane i Erik. Už se moc těším na pátek, až ho zase uvidím. Z tréninku problém nemám. Jsem na to, prostě zvyklá. Na prostředí, kde jsou samí kluci. Ale budu muset předstírat, že fotbal vůbec neumím, aby mě pozval i na další trénink.