Vysněný kůň

Zase on?!

Prošli jsme Stračatelovou, Dýňovou a Motýlkovou ulicí. Na hřišti se už hrálo. Posadili jsme se na tribuny a koukaly na zápas. Musím říct, že se nám nevedlo zrovna nejlépe. Prohrávaly jsme dva jedna. Bezva Patrik jde sám na branku. Ten červenočerný dres mu sekne. Gól! Super. Patrik dal gól. 

„Jó, dobře. Jen takt dál hoši!" ozývá se ze všech stran. Rozhodčí odpískal poločas. 

„Marky, půjdeš si se mnou kopat? Prosím." Ach jo. Někdy jsou malý bratři fakt otravní. Koukla jsem se na Sendy. Ta jenom pokrčila rameny. No nic jiného mi nezbývalo. 

„Tak jo. Ale kde máš míč." Bráška se zvednul a zdrhnul z tribun. Sendy a já jsme se zvedli a šly si něco koupit do bufíku. 

„Prosím dvě malé koly." Řeknu pokladní. 

„Ano, tady máte. Bude to za třicet." Hledám v kapse, ale vytáhnu jen dvacetikorunu. Kouknu se s prosivým pohledem na Sendy. Ta mi jen ukáže prázdné ruce. 

„Víte co já si vezmu jen jednu." Podám prodavačce dvacku. 

„Nech to bejt. Já to zaplatím." Řekne někdo za mnou. Otočím se. Přede mnou stojí ten kluk, co jsem ho poznala, když jsem honila Badyho. Usmívá se na mě milým pohledem. Jeho hnědé rozcuchané vlasy mu padají do očí. A jeho krásné modrozelené oči si mě prohlíží. Podá prodavačce třicet korun. Vezme koly a podá mi je. Připadám si strašně trapně. Popadnu koly, otočím se a spolu se Sendy odejdu. 

„Kdo to byl?" zeptá se Sendy, když rozhodčí začne druhý poločas. 

„Jeden kluk, kterého jsem potkala, když jsem honila Badyho." Podívám se na ní. Culí se od ucha k uchu. Myslím, že vím na co myslí. Neříkej to, neříkej to. Prosím jí v duchu. 

„No, myslím, že se mu líbíš." Tohle neměla říkat. Odvrátím od ní pohled. Zrudnu jako rajče a strašně blbě se culím. Zakoukám se na hřiště. Nějaký náš hráč s číslem osm, jde právě sám na branku. Cítím, jak se mi svírá žaludek. Je sám před brankářem. Stav je dva, dva. Střílí. Gól. Supér. Už vedeme. Zakoukám se pořádně na hráče. Bože. To je ten kluk. Už zase. Já jsem nevěděla, že hraje fotbal.

                                                                                            ***

Zápas skončil skórem 3-2 pro nás. Rozhodl ten poslední gól, který dal on. Právě odchází z hřiště. To snad ne. Před kabinami stojí Patrik a povídá si s tím klukem. To byl přece on kdo mě pozval na ten zápas. Moment. Když jsou Patrik a on kámoši a já se tomu klukovi líbím (podle Sandry) nepožádal ho on, aby mi řekl, že se dneska hraje ten zápas a aby mě pozval? Pf. Takový nesmysl. 

„Hele já už musím jít. Tak ahoj. Zítra zase příjdu. A bude další lekce. Rozloučí se Sendy. Podle všeho jsou čtyři. Bráška už šel jak dávno domu, protože ho to nebavilo. No jo. Tomík nikdy nikde nevydrží až do konce. 

„Ahoj." Rozloučím se s ní. A jdu pomalu domu. Mamka bude zuřit, že jsem nepřišla na oběd. Ale co. Já jí to nějak vysvětlím. Už se těším na Nebesu. Ale trošku se bojím další lekce jízdy. Ten první dopad, přece jen bolel. A co, kdybych začala chodit do nějakého jezdeckého kroužku? Tam by mě to naučili. Neříkám, že je Sendy špatná, ale přece jen tam jsou lidi vyučený. Mohla bych jezdit třeba do Prahy. Praha?-Dana. No jo na Danu jsem si ani nevzpomněla. Co asi dělá. A kdy přijede? Vždyť ona ani neví, že mám Nebesu. Hned jak přijdu domů a skočím za Nebesou jí zavolám a vše jí řeknu. 

„Ahoj, Markéto." Leknu se a otočím se. To je zlí sen, zase ten kluk. Počkat jak zná moje jméno? 

„Jak víš, jak se jmenuju?" řekla jsem popravdě dost drze. 

„Řekl mi to tvůj kámoš." Já věděla, že v tom jede Patrik. „Proč jsi tak nabručená, vždyť jsme vyhráli." Zeptá se s údivem ve tváři. Proč? Protože všude kam jdu, tam jsi. A já si nesmím přiznat, že jsi opravdu krásný. Tak proto. Co blázním, tohle mu říct nemůžu. Ale co mám vlastně říct. Pohlédnu do těch jeho krásných očí. A všechna zlost, kterou na něj mám, náhle zmizela. 

„Ehm...naštvala mě mamka." Nakonec vyhrknu. 

„Hm...rodiče jsou někdy dost otravní." On mi snad čte myšlenky. Přesně to si myslím já a asi všichni v mém věku. „A kam vlastně jdeš?" zeptá se. 

,,Já? Domu. Přesněji do Oříškové ulice." Už vím, co přijde. 

„A nechceš doprovodit. Od tebe to mám pak kousek domu." Tak když to má po cestě. Proč ne? 

„Klidně. A... když znáš už moje jméno, nebylo by dobrý, abych já znala tvoje jméno?" řeknu. 

„Jo, sorry. Já jsem Erik." Erik, to docela ujde. Vlastně je to hezké jméno. Ještě, že se nejmenuje třeba Ivan nebo Gustav a další příšerný jména. 

„Jak se ti povedlo dát toho posledního góla? Já kdybych tam byla, před tou brankou, tak by ten míč letěl až na měsíc." Sakra co jsem to plácla. Ve fotbalu jsem byla vždycky dobrá. Jako bych na něj měla nějaké nevysvětlitelné nadání, které pocházelo odněkud z vesmíru, protože celá naše rodina je na fotbal a podobný sporty úplně levá. 

„To si nemyslím, že jsi tak špatná." Kouknu se na něj. Na tváři má zas ten milý úsměv a oči mu září ještě víc než před tím. 

„Máš pravdu. Míč by neletěl na měsíc. Takovou ránu bych nedala. Spíš by letěl do publika." Zasměju se. 

„Jestli chceš, v pátek máme trénink, tak můžeš přijít a nějakou tu střelu zkusit."Páni, neřekla bych, že dojde takhle daleko. 

„Jo tak já přijdu. Zatím čues." Už se neodvážím na něj podívat, radši se otočím a spěchám domů.