Vysněný kůň

,,Mám tě ráda!"

Jsem si jistá, že je to Nebesa. Moje Nebesa. Bílá klisnička, kterou jsem vychrtlou a podrápanou našla v lese. Tady vypadá mnohem lépe. Srst má krásně bílou a blýskavou. Ocas s hřívou má perfektně rozčesané a zastřižené. Hlavu má hrdě zvednutou a nozdry rozšířené. Na jedné fotce má dokonce i vítěznou stužku a kolem krku věnec s růžemi. Vyhrknou mi slzy. Vedle mé Nebesy stojí nějaká holka a objímá ji kolem krku. Ta holka může být stejně stará jako Lenka, víc bych jí nehádala. Kouká se na Nebesu tak majetnicky, že mi to až trhá srdce. Vůbec nevidím v dívčině očích lásku nebo hrdost na svou skvělou kobylku. Vidím tam jen něco, co bych přirovnala k majetku. Začtu se do textu pod nadpisem:
Desetiletá kobylka jménem Snow Queen dnes opět zazářila. Vyhrála Republikový dostih Garden walk a i s její žokejkou a majitelkou Alicí McLeanovou. Tato sedmnáctiletá žokejka si na svůj věk vedla až podezřele dobře a jsem si jistý, že o ní i o Snow Queen ještě uslyšíme.  
Přečetla jsem jen a na víc už jsem neměla. Slzy se mi derou z očí a stékají mi po tváři. Bolí mě u srdce. Takže Nebesa - ne už to není Nebesa, jmenuje se Snow Queen - je doopravdy závodní kůň. Ale proč se tedy ocitla onehdy v tom lese? V časopise se už nepíše, že by se ztratila nebo něco takového. Je tam jen s kterými koňmi závodila a jak si v dostihu vedla. Rozhodnu se něco zjistit na internetu. Vstanu tedy ze země a nechám tu časopisovou bombu v podobě tuctu barevných stránek nehnutě na zemi s myšlenkou, že to později uklidím, a zapnu počítač. Počkám až se zapne a pak kliknu na ikonku internetu. Do vyhledávače napíšu: Snow Queen, a počkám, co mi to vyhledá. Prohlížeč mi nabídne spousty odkazů s názvy Snow Queen. Rozkliknu jeden s nadpisem: Vycházející závodní kůň zmizel. Je to nějaký článek z novin. Všude jsou Nebesiny fotografie a taky foto Alice.
Vycházející dostihová hvězda dne 11.7. 2013 zmizela ze stáje Green Star. Stalo se to v noci z 10.7. na 11.7., kdy byla klisnička nechána přes noc ve výběhu. Její majitelka Alice McLeanová prosí, aby ji kdokoliv, kdo by její milovanou klisničku našel kontaktoval. Sama Alice říká, že netuší jak k tomu došlo. „Myslím, že někdo špatně zavřel bránu k výběhu a Queeny se tak dostala ven. Možná to udělal někdo ze zaměstnanců. Nechci na nikoho svalovat vinu." říká Alice.
Čtu a je mi do pláče. V krku mám obrovský knedlík a srdce mi vynechává. Takže je to pravda. Nebesa je doopravdy závodní kůň nějaký Alice.  
Už se na to nemůžu dále dívat. S velkou razancí se odsunu od stolu s počítačem a vstanu ze židle. Spěchám dolů po schodech a to už úplně brečím. Jak to jenom řeknu Sendy? Budu to muset říct rodičům? Ne, to nemůžu. Určitě by Nebes odvezli. Ale není to nezákonné vlastnit závodního koně, bez toho aniž byste dali vědět jeho pravé majitelce? Neobtěžuji se ani si nandat boty a vyběhnu z domu. Proběhnu přes zahradu až na zadní zahradu, kde je Nebes - vlastně Snow Queeny. Nebesa si mě všimne a ihned ke mě doklusá. Strčí mi svojí elegantní hlavou do ramene a radostně zařehtá. Vzlykám. Pevně Nebes chytnu okolo krku a nechám své slzy téct po obličeji až na Nebesinu srst. Co mám dělat? Říkám si stále dokola a dokola. Nebesa klidně stojí a párkrát jemně zařehtá.
,,Ach, holčičko moje." vzlyknu a stisknu ji pevněji. Začnu usedavě plakat a panikařit. 

Po chvíli Nebes pustím a vyhoupnu se jí na hřbet. Nemá na sobě sedlo ani uzdečku, ale to mi teď nedělá žádný problém. Chci s ní teď být. Chytnu Nebes za hřívu a navedu ji k vrátkům od zahrady. Nebesa se rozkluše a a jedním mohutným skokem vrátka přeskočí. Trochu se zapotácím na hřbetě, ale zůstanu na hoře. Před námi už jsou jen dlouhé lány polí. Pobídnu Nebes do cvalu a ona mě ihned poslechne. Vítr mi cuchá vlasy a pod sebou cítím Nebesino tělo ještě intenzivněji, než kdybych měla sedlo. Nebes se řítí ohromnou rychlostí vpřed a já si to už jen užívám. Začnou mě pálit slzy v očích a musím se několikrát zhluboka nadechnout, abych zahnala pláč. Přitisknu se více k Nebesinýmu krku a nechám Nebes, aby si ona sama určila tempo a směr. Zavřu oči a vnímám jen Nebesin pohyb a vůni. Je teplá a příjemně voní. Několikrát se té vůně nadechnu a obejmu Nebes, která s námi přešla do kroku, kolem krku.
Ty jsi závodní kůň. Říkám jí v duchu. Jsi hvězda, víš to? Ty si normálně běháš dostihy druhé třídy a já tě tady zavírám do malého tmavého boxu. Určitě ti už chybí závodění a Alice. Budu tě muset vrátit, viď?
„Ale já nechci!" řeknu ji. „Já tě nechci znovu ztratit. Mám tě ráda Nebes! Mám tě ráda!" křičím do větru a znovu začínám brečet. Nebes se po mě ohlédne a laskavě se na mě podívá. Jako kdyby říkala: Taky tě mám ráda.                        

                                                                                                   ***

Po bláznivé projížďce bez sedla jsem Nebesu obrátila a namířila domů. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsme jeli a jak daleko jsme se dostali. Jediné, co jsem za tu dobu vnímala byl můj zběsilý tlukot srdce, slzy na tváři a Nebesa. Hlavou se mi stále dokola honily myšlenky ohledně Nebes a Snow Queen. Nepochybovala jsem  o tom, že Nebes a Queeny - jak o ní mluví Alice - jsou jedna a ta samá klisna, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Proč mě to nenapadlo dřív? Přece to bylo jasný, že tak krásná klisnička není obyčejný kůň.  
Zpocenou a udýchanou Nebesu vyčistím a vytřu do sucha. Odvedu ji do boxu, kde není takové horko jako venku a zavřu za sebou dveře. 

„Kde jsi byla?" zeptá se mě mezi dveřmi Lenka, když spěchám do mého pokoje. Chci jí normálně odpovědět, ale přes knedlík v krku, který se mi tam vytvořil nevydám ani hlásku. Beze slova kolem Lenky projdu a nechtěně do ní strčím loktem. Se zabořenou hlavou do země a se slzami v očích mířím ke svému pokoji. „Ty jsi dostala krámy, nebo co?" slyším jak za mnou Lenka křičí, když zavírám dveře  od pokojíku. Jako první si všimnu té hromady časopisů na zemi a povzdychnu si. Kleknu si, abych je uklidila, když se mi znovu naskytne pohled na Alici McLeanovou a Snow Queen. Dívám se do Aliciných očích a říkám si, že jí tohle udělat nemůžu. Vím jak jsem se cítila já, když mi Nebesu vzali a to jenom na pár dní a ona už jí neviděla dva týdny. Je mi jí hrozně líto, ale zároveň nechci o Nebesu přijít. Znovu se mi dostanou slzy do očí a já nevím, co mám dělat. Svalím se na postel a začnu plakat. V tu chvíli je to jediná věc, kterou jsem si naprosto jistá. Před očima se mi vybavují všechny zážitky s Nebes. Jak jsem na ní poprvé seděla. Ta bouřka v kůlně a naše krásné vyjížďky, ale jedna vzpomínka ty ostatní úplně zabíjí. Vzpomínka, kdy jsem jí poprvé uviděla. Jak jsem se jí podívala do očí a viděla tam sebe samu. Jak bez žádných slov za mnou Nebesa šla. Ona se mě nebála, cítila ke mě důvěru a mě je teď jasná, že když se i ona podívala do mých očí uviděla tam samu sebe. Nedokážu ji poslat pryč, ale také ji nedokáži tady držet.