Vysněný kůň

Lhářka

Za nedlouho se v kuchyni objeví Tomášek. Projde kuchyní rovnou do obýváku, kde se natáhne na gauč a zapne televizi. 
„Dáš si oběd?" zeptám se ho. 
„Hm." zamumlá, ale ani se na mě nepodívá. Přijde mi to divné. Tomášek je vždy plný energie a usměvavý. Dám jídlo ohřát do mikrovlnné trouby a přisednu si k bráškovi. 
„Co se děje? Proč se tváříš jako kakabus?" zeptám se ho opatrně a šťouchnu do něj loktem. Tomáška to však nerozesměje. Dál zarputile hledí na televizi a zdá se, že si ani nevšiml, že jsem si k němu přisedla. Ozve se pípnutí a já vstanu, abych vyndala talíř z mikrovlnky. Je extrémně horký, ale jak už je zvykem mikrovlnek, jídlo bude studené. 
Postavím talíř před Tomáška na konferenční stolek. „Co ti je?" zeptám se ho znovu. 
„Proč už není Bady doma?" vzlykne bráška a podívá se na mě jeho velikánskýma modrýma očima. Co mu na to má odpovědět? Nemůžu mu říct, že si tam Badýska nechali na pozorování, protože ještě přesně neví, co s ním je. 
„Pan doktor mi dneska volal a říkal, že si dnes pro něj máme přijet. A že je zdravý jako rybička."  Lžu. Ale to je teď to jediné, co můžu udělat, abych brášku nějak rozveselila. A funguje to. Jakmile Tomášek uslyší, že dnes pro Badyho přijedeme, objeví se mu v očích jiskřičky a na tváři se mu rozlije širokánský úsměv.
„Vážně?" zeptá se mě plný naděje. 
„Jo. Říkal, že zdravějšího a bláznivějšího psa ještě nikdy neviděl. Prej tam Badýsek běhá po veterině a štěká na dveře." Plácám, co mi na jazyk přijde, ale myslím to v dobrém. 
„Jo! Protože už se mě nemůže dočkat." zakřičí Tomášek a vyskočí z gauče. 
„Kam jdeš?" křiknu na  něj, když peláší z kuchyně pryč. 
„Jdu do obchodu. Chci Badovi koupit něco dobrýho a dát mu to, až tam za ním pojedeme." 
Bodne mě u srdce. Pravda je, že nám žádný doktor nevolal a taky vůbec nevím jak na tom Badýsek je. Můžu jen doufat, že je v pořádku.

Uklidím talíř s jídlem, kterého se Tomášek ani nedotkl a natáhnu se na gauč. Přemýšlím nad Lenkou a jejím novým přítelem - Danem. Proč mi sestra neřekla, že si někoho našla? Dan se mi líbí víc než Kristian, je takový upřímnější a už od pohledu se zdá, že není namyšlený, jako je Kristian. Až Lenka přijde domu určitě se jí na Dana zeptám. 

Do mysli se mi také vkrade Sendy a Dana. Kdy se Dana stihla tak rychle změnit? Kde se se Šimonem potkali a jak to, že mi nic neřekla? Možná jsem byla tak zaměstnána mnou a Erikem, že jsem si ani nevšimla, že by Dana s někým randila. A nebo to dělala tajně? Ale proč? Proč se scházela s klukem za mými zády a nic mi o tom neřekla? Možná se styděla, anebo si myslela, že se jí se Sendy budeme smát, ale proč bychom to dělaly? Co se týče mě a Sendy vždycky jsme k sobě ohledně kluků byly upřímné. Říkaly jsme si úplně všechno. Kdo se nám líbí, kdo s kým chodí, s kým bychom chtěly jednoho dne skončit. Dana byla vždy v ústraní a moc se do rozhovoru nezapojovala. Vždycky nám tvrdila, že jsou kluci jen ztráta času. Dana chce být učitelkou na druhém stupni. Je výborná v matematice, dějepisu a cizích jazycích. Vlastně jí jde úplně všechno, ale tyto předměty jí baví. Dana si byla svého cíle vždy jista, říkala nám, že vystuduje pedagogickou školu, dostane práci a bude do konce svého života učit děti. Pro Sendy to bylo něco neuvěřitelně nudného. Nikdy by nechtěla zkysnout na jednom místě v přeplněné místnosti se samými drzými puberťáky. Ne, Sendy nám vyprávěla, že se stane právničkou, vydělá si spoustu peněz a začne cestovat. Podívá se do Paříže, Mexika, New Yorku, na Nový Zéland. Jejím snem, je procestovat celý svět. Pevně doufám, že se jí to přání splní. Když jsme se s Danou Sendy ptaly na děti a manžela, odpovídala nám, že chlapa k životu nepotřebuje.
To já svoji budoucnost vidím úplně jinak. Nejsem ten typ dobrodruha, co v každičkém kousku svého života potřebuje dobrodružství jako Sendy, ani ten typ, co by chtěl dávat své informace dalším a dalším generacím, jako Dana. Já se vždy viděla ve dřevěném srubu, s mým milovaným manželem a dvěma dětmi. Holčičkou a kloučkem. Budeme spolu žít někde u vody, izolovaní od nějaké civilizace a velkých měst. Bude nám spolu dobře. Děti si venku budou hrát s naším psem a budou jezdit na našem koni. A na mě doma bude čekat hřejivá náruč mého muže.
Když jsem svoji idylku holkám povídala, vysmáli se mi za ní. Dana jí komentovala s tím, že je to lehkovážné a nesmyslné, a že stejně jednou skončím jako zatrpklá stará uklízečka, na kterou bude doma čekat tlustý alkoholik. Prý je to vůči dnešní společnosti, mnohem více pravděpodobné.  
Sendy zase říkala, že je to nudný. A jediný, co by jí na tom lákalo, je ten kůň.