Vysněný kůň

,,Jsem jako časovaná bomba, která vybouchne a stane se to právě teď!"

Ráno se mi nechce vstávat. Koukám se na plakát nade mnou. Připomíná mi Nebesu. Oči se mi mokří. První slza mi stéká po tváři. Zas ten obrázek Nebesy v útulku. Nenávidím rodiče, nenávidím sama sebe, nechci žít. Do dveří mi vtrhne Bady. Skočím mi na postel a začne mi oblizovat tváře. Stýská se mu. Jako mě se stýská. Pohladím ho mezi ušima. Do pokoje přijde udýchaný a zpocený Tom.

„Marky, půjdeš si s námi hrát?" Tomášek vypadá tak šťastně a já ho nechci zklamat, ale kdybych vyšla ven a uviděla kůlnu prázdnou, rozbrečela bych se.

„Mně není dobře, asi ne."Tomášek jen přikývne vezme Badyho a odejde.

***

Už je to třetí den co mi Nebesu odvezli. Moje nenávist k tátovi pořád roste. Někdo zaklepe na dveře. Je to matka.

„Zlatíčko, ty vůbec nejíš." Už zase vždy když přijde z práce, ke mně přijde s talířem plný jídla. Jenže já se toho ani nedotknu. Chci vyhladovět, chci umřít.

„Nemám hlad." Řeknu a kouknu z okna. Venku je zataženo. Po obloze se valí černé mraky. Asi bude pršet. Vybaví se mi ta bouřka, kdy rodiče přijeli od babičky dříve a já jsem lítala domu a pak do kůlny za Nebesou. Začnou mě pálit oči, ale nebrečím. Možná už jsem všechny slzy vyplýtvala. Každou chvíli brečím.

„Nechceš jít se mnou ven?"Proč tu pořád je. Chci být sama a topit se ve vlastních myšlenkách.

„Ne, budu tady." Matka si povzdechne a odejde. Za dva týdny nám začíná škola. Nechci tam v tomhle stavu. Jdu do osmičky. Bože to strašně letí. Hm kam půjdu, až dodělám základku. Asi do nějakého útulku pomáhat zvířatům. Říkat jim, že si je někdo vezme a přitom je jasné, že v útulku už zůstanou. To mi jde přece nejlíp. Lhát. A slibovat. Nenávidím se. Nechápu, jak jsem mohla dopustit, aby Nebesu odvezli. Rozsvítí se mi obrazovka na počítači. Přišla mi správa. Dana. Nechci se na to koukat. Ach jo Dana. Ta o Nebese nic neví. Ta se má. Se Sendy to málem seklo. Když jsem jí řekla, že je pryč. Znovu se otevřou dveře. Zase mamka.

„Zítra máš narozeniny. Víš to vůbec." No jo. Narozeniny. Na ty už jsem také zapomněla. Svojí veškerou pozornost jsem věnovala pouze Nebese a na nějaké narozeniny nebyl čas. „Chci abys se mnou jela do města. Chceš přece dort?" nejradši bych řekla ne. Protože se mi nikam nechce. Ale Tomík má dorty hrozně rád a já ho nechci zase zklamat. Přikývnu.

***

S matkou vyrážíme do města. Kromě dortu chce koupit ještě nějaké oblečení pro mě. Nenávidím nakupování.

Zastavíme u obchodu „STAR Fashion" nenávidím to tu. Všude jsou samé hrozné věci. Samé minisukně a trička s obrovským dekoltem a hlavně spodní prádla včetně podprsenek. Máma si všimla, že mám nějak větší hrudník a táhne mě k přecpanému věšáku plný podprsenek. Vybírá samé ty „sexy" podprsenky s krajkou zvířecím vzorem a tak dále. Mě se zatím líbí jen jedna. Je úplně vzadu. Bílá, jednoduchá. Bez krajky. Vezmu jí do ruky. Mamka si ji pozorně prohlédne. Asi zoufá. Chtěla holku parádnici místo toho má obyčejnou maloměštkou křupanku. Kývne a vloží ji do košíku, ve kterém jsou už kalhotky, boty, legíny (to je všechno mamky) já tam mám jen obyčejné modré džíny a teď bílou podprsenku.

Z krámu jdeme rovnou do cukrárny. Vyberu si dort. Pistáciový s čokoládovým piškotem. Chtěla jsem hned potom vypadnout, ale máma trvá na tom, že si musíme něco dát. Nechci si nic dávat, chci vyhladovět, ale všude kolem mě jsou samé chutně vypadající dortíky a chlebíčky. Rozhodla jsem se pro čokoládový muffin.

„Pořád jsi smutná z toho koně?" zeptá se mamka u stolu. Nebesa. Vždy když si na ni vzpomenu, derou se mi slzy do očí. Nechci před mámou brečet a nechci se jí svěřovat.

„Ty bys nebyla smutná? Vzali jste mi něco, co jsem milovala. To je jako kdyby ti někdo vzal Tomáška." Začnu tvrdě, ale pravdou.

„Ale prosím tě. Ty se s tím vyrovnáš. A vůbec na koně jsi ještě moc malá..." to přehnala. Začnu celá rudnou. Adrenalin pracuje na sto procent. Jsem jako bomba, která prostě vybuchne a stalo se to teď.

„Co prosím? Jo na koně jsem moc malá, ale Toma, kterému je pět hlídat můžu?! Za ten týden co jsem ji měla, jsem vás o nic nežádala. Na krku jsem měla Toma, koně, Badyho a kočky. A všechno jsem to s klidem zvládala a ani jste nevěděli, že ten kůň existuje. Tak proč mi teď říkáš, že jsem na to moc malá?" rozkřiknu se na celou cukrárnu. Cítím na sobě pohledy všech lidí. Seberu muffin a chystám se odejít. Do někoho vrazím. Kouknu se na jeho tvář. Je to Erik.

„Ahoj..." sakra, lepší den už vážně být nemohl. Sklopím zrak a odkráčím.