Vysněný kůň

Zmrzlinový pohár

Dveře do pokoje se rozlétly a mezi nimi se objevila Sendyina štíhlá postava. Ani jsem si neuvědomovala jak je má kamarádka štíhlá a hezká. Postava přesýpacích hodin, kterou zdůrazňovala upnutými tričky, jenž zdůrazňovaly její obsáhlý dekolt. Oproti ní jsem já byla jeden ze sedmi trpaslíků z pohádky o Sněhurce. Sendy se zarazila a změřila si mě přísným a káravým pohledem.
„A vstávej!" promluví ke mě rázně a dlouhým krokem si to zamíří rovnou ke mě. Popadne mě za ruce a vytáhne do sedu.
„Nemůžu." povím.
„Ale můžeš!" Sendy je rozhodnutá mě z té postele, kam jsem se před půl hodinou ukryla před světem a všech Alicích McLeanových, dostat. „Dělej!" pobídne mě. „Máme toho hodně na práci!" nepřestává mě tahat za ruce a časopisy, které se stále povalují na zemi, pod jejíma nohama šustí a některé stránky se i roztrhují. Doufám, že roztrhla tu s Alicí.
„Ale no tak!" okřikne mě, když stále sedím na posteli. „Nemůžeš tady jen tak sedět a fňukat. Koukej vstát nebo tě zkopu!" vyhrožujeme mi. Záporně zavrtím hlavou, na což si vysloužím jeden tvrdý kopanec do holeně. 
„Jau!" vykřiknu a začnu si holeň masírovat. 
„Dělej nebo dostaneš ještě větší!" popichuje mě stále Sendy a to už vstanu, protože další takovýhle kopanec dostat nechci. „Já povím, co uděláme." řekne Sendy odhodlaně. 
„Co?" zeptám se jí znuděně. 
„Prostě půjdeme a tu...Alžbětu - nebo jak se jmenuje? - si pořádně ověříme, třeba to vůbec nemusí být majitelka Nebesy. Četla jsem o takovejhlech podvodnících, kteří říkají, že ztratili koně,ale při tom žádného nikdy neměli."
„Jmenuje se Alice. A nepůjde to. Bydlí přes padesát kilometrů od nás a Nebesa je její kůň je s ní několikrát vyfocená a vůbec. Já chci ležet v posteli a žrát zmrzlinu. Když už jsme u zmrzliny dáš si taky?" zeptám se Sendy a vydám se ven z pokojíku do kuchyně.
„Jo dám. Ale i tak. Ty neznáš Fotoshop?" Sendy se vydá za mnou a nepřestává mluvit. „Ty jsi strašný pesimista Markéto! Přestaň se cpát a začni něco dělat!" dojdeme do kuchyně a já otevřu mrazák.
„Vanilka nebo jahoda?" optám se Sendy.
„Jahoda." odpoví pohotově a já z mrazáku vyndám dvě jahodový zmrzliny. Jednu Sendy podám a obě si je rozbalíme. „Nemůžeš věřit všemu, co uvidíš. V dnešní době je na internetu spoustu podfukářů." štěbetí Sendy a líže svou zmrzlinu.
„I v novinách?" zeptám se jí a obočí mi vylítne až někam k nebesům. Sendy se na chvíli zarazí a už chce něco říct, ale já ji umlčím. „Prostě Nebesa není moje a tak to je. Musím ji vrátit." řeknu prostě a až teď si uvědomuji jak moc ty slova bolí, když je vyřknu.
„Ty jí vážně chceš vrátit tý Aleně?"
„Alici." opravím jí.
„To je jedno." řekne Sendy už podrážděná mým černým pohledem na tuto situaci. Ukusuje zmrzlinu jakoby to byla obyčejná sušenka a propaluje mě přísným pohledem. Když dlouho nic neříkám šibalsky se na mě usměje. „Já to věděla." řekne.
„Co jsi věděla?" optám se jí nechápavě.
„Že jí nevrátíš."
„Vrátím!" křiknu bez toho aniž bych si to promyslela a to jediné slovo mi vžene slzy do očí. Silně mrknu, abych slzy zahnala, ale ty stejně začnou tvrdohlavě stékat po mé pihaté tváři.
„Ale zlato." řekne Sendy lítostivě, když spatří mé slzy. Sendy mě jemně obejme a párkrát mě pohladí po vlasech. 
„Tak už přestaň fňukat. Umažeš mi tričko." okřikne mě Sendy a pustím mě. Zasměji se nad ní, jak si uhlazuje své dokonale upnuté tričko.
„Od kdy nosíš tak upnutá trička?" optám se jí a utřu si slzy.
„Od té doby, co jsem single." mrkne na mě.
„Já myslela, že na kluky kašleš?"
„To jo, ale vypadat hezky snad můžu ne?" uchechtnu se nad ní a zhluboka se nadechnu, abych zahnala další příval slz. „Víš kam si zajdeme?" optá se mě Sendy, ale na mojí odpověď nečeká. „Zajdeme si do cukrárny na něco dobrýho. Zvu tě." řekne Sendy a už se obrací ke dveřím.
„Tak jo." přikývnu a vydám se za ní. 

                                                                                                  ***