Vysněný kůň

sestra Lenka

Za chvíli se v kuchyni objeví mamka. Jemně mi poklepe na rameno a potichu, tak aby nevzbudila Tomáška, který vedle mě klidně spí, mi řekne: „S tátou Badyho odvezeme k veterináři. Vypadá to na horečku. Jídlo máte v troubě. Vrátíme asi za hodinu, už jsem volala Lence, za chvíli přijde a postará se o vás." 
„Dobře." přikývnu. 
„Kdybychom se dlouho nevracely, tak ať se Tomášek vykoupe než půjde spát." dodá, políbí mě na čelo a na svých vysokých podpatcích odkráčí z kuchyně.
Přemýšlím o dnešku a říkám si, co se ještě pokazí. Ráno jsem zjistila, že Nebesa patří žokejové jezdkyni, odpoledne jsem se pohádala se Sendy a teď se něco děje s Badýskem. Už jsem z toho všeho unavená. Vůbec nevím co si počnu. V žaludku mi nepříjemně kručí a v krku mám obrovský knedlík. Chtěla bych, aby se dnešek vůbec nestal. Chci ho vymazat. Vzít nějaký super zmizík a celý tento den smazat. Přemýšlím o Patrikovi, o tom co mi Sendy řekla a je mi z toho úzko. V očích mě začnou pálit slzy a já je jen stěží zaženu. Vzpomenu si na bolest v Sendyiných očích, když říkala tu poslední větu: „Zatímco mě jenom podváděj."  Tolik bych si přála jí nějak pomoct, utěšit jí a říct jí, že to bude dobré, ale nemůžu. Musím se postarat o Tomáška. Nemůžu ho tady nechat samotného. 
„Tome." řeknu potichu a trochu sebou cuknu, abych se vymanila s Tomáškova sevření. Bráška pootevře jedno oko, ale ihned ho zase nechá klesnout. „Tome." řeknu už hlasitěji a trochu s ním zatřesu. 
„Co je?" Tomášek otevře oči a pohlédne na mě. 
„Mamka s taťkou odvezli Badýska k doktorovi. Vrátí se za hodinu. Nemáš hlad nebo něco?" zeptám se ho. Bráška jen zakroutí hlavou a zívne. Podívám se na hodiny v kuchyni. Je půl sedmé večer. „Chceš si jít lehnout?" 
„Hm." přitaká Tomášek. 
„Tak jo." řeknu a zvednu se z gauče. „Běž se vykoupat, já se musím postarat ještě o Nebesu a nakrmit kočky." Tomášek ještě chvíli sedí na gauči a unaveně hledí do prázdna. Pak se zvedne a odkráčí do koupelny.

„Ale zuby si čisti nebudu!" křikne za mnou ještě, načež za sebou zavře dveře od koupelny. Protočím oči nad tím, jaký je Tomášek prase, ale přesně v tu chvílí ucítím jak páchnu. Měla bych se co nejdříve toho trička, které je nasáklé potem a hnojem zbavit. Ale co. Vždyť jsem doma a nikam do společnosti nejdu. Mávnu nad tím tedy rukou a vyrazím za Nebes. 

Nebesa se spokojeně pase na zahradě. Od její zářivě bílé srsti se odráží zapadající sluníčko a barví ji do zlatava. Je to úchvatný pohled. Mlasknu na Nebes a ta ihned našpicuje uši. Hned jak mě zahlédne, zařehtá mi na pozdrav a vydá se za mnou. Svojí elegantně tvarovanou hlavou mi strčí do ramene a malinko mi zatahá za vlasy.
„Ty zlobidlo." zasměji se. „Buduti muset zatrhnout tohle tvoje pošťuchování. Co by na to řekla Alice, kdyby viděla jak jsi neposlušná." Nebesa trochu pohodí hlavou a zařehtá. Znovu se rozesměji a sáhnu do kapsy svých kalhot pro kousek mrkve. Na natažené dlani mrkev Nebese podám a pozoruji, jak ji Nebesa spokojeně chroupe. „Budu tě muset vrátit, holčičko." řeknu jí a do očí se mi začnou tlačit slzy. „Určitě se už o tebe tvá majitelka strachuje. Vždyť ty jsi přece dostihový kůň. Krásná Snow Queen, šampionka." Všimnu si jak Nebesa našpicovala uši a zadívala se někam za mně. „Na co koukáš holčičko?" obrátím se, abych zjistila, co přitáhlo Nebesinu pozornost.
„Snow Queen?" Jen kousek od nás stojí Lenka. Měří si mě podezíravým pohledem a pusu má překvapením otevřenou dokořán. „Nebesa je závodní kůň?" srdce mi pár úderů vynechá a já musím párkrát na sucho polknout, abych se zmohla na slovo. Ale když otevřu pusu a chci Lence něco říct, abych zachránila situaci dojde mi, že nemám vůbec tušení, co bych měla říct. A tak radši pusu zase zavřu. „Markét, ty jsi Nebesu ukradla?" Lenka to řekne s takovou vážností v hlase, že se neudržím a vyprsknu smíchy. Představím si sama sebe, jak se vloupávám do stájí a přímo z železného boxu si odvádím Nebesu domu. Ta představa je tak směšná, že se nad ní znovu rozesměji. Jak bych se mohla já vloupat do stájí a ukrást koně?! Do očí mi vyhrknou slzy a já pořád nemůžu zastavit příval smíchu, který se ze mě dostává jako paprsky slunce. Jasně a nezadržitelně. Lence to, ale vtipné nepřipadá. Založí si ruce na prsou a s vážnou tváří se na mě zahledí. „Tak ukradla jsi ji?" říká to tak tvrdým tónem, že mě vzápětí smích přejde. Vykulím na ní oči. Nechápu jak si může Lenka myslet, že bych něco takového udělala.
„Ne!" konečně ze sebe dostanu slovo. „Už jsem ti říkala, že jsem ji našla v lese."
Lenka přenese váhu z jedné nohy na druhou a svým přísným hlasem prohlásí: „Tak co to tu meleš? Jaká Snow Queen? Jaký závodní kůň?" Sestra se zdá být překvapená a její tvář nabírá barvu rajčatově červené. Tu barvu moc dobře znám. Na Lenčině lících se objeví vždy, když se vzteká. Povzdechnu si. Budu muset jít s pravdou ven a vše Lence říct, jako jsem to řekla Sendy. Vymýšlet si nějaké lži by v tom to případě nemělo smysl. Otočím se na Nebesu a pohladím ji po její jasně bílé šíji. Nebesa zafrká a svými šedými pysky mi jemně ožužlá ucho, pak skloní hlavu  a pokračuje ve spásání trávy. Spustím ruku z její srsti a nechám jí volně viset podél těla. Ucítím za sebou kroky a šustění trávy, to se ke mně přiblíží Lenka a pohladí Nebesu po zádi. Sestra se mi zadívá do očí a já v nich spatřím něco, co jsem v nich ještě nikdy neviděla. Lenčiny safírově modré oči na mě mile hledí a říkají mi, že jim můžu všechno říct a ony to nikomu nevyzradí. Znovu si povzdechnu a sklopím zrak. Zadívám se do zelené trávy a začnu Lence vše vysvětlovat. Řeknu jí všechno, o Nebesiným dlouhém kroku, o stránce v časopisu, o Alici McLeanové.