Vysněný kůň

Trénink

Tomášek však dlouho jen tak sedět nevydrží. A tak, když skončí Šmoulové odskáče do svého pokoje se slovy, že si jde hrát. 
,,Lenko?" obrátím se na ségru, když je Tomášek bezpečně v pokoji.
,,Hm?" zabrumlá Lenka a dále důležitě sleduje televizi. Zakoukám se také na televizi, Zrovna dávají seriál ,,Panství Gorderon", který Lenka pravidelně sleduje a nepromešká ani jediný díl. je mi jasné, že když se Lenky teď na něco zeptám nebude mně vnímat. ,,Ale nic:" řeknu tiše. 

Odpoledne přijde Sendy a já ji hned povím a matčinu nápadu a převezení Nebesy do stáje.
,,Ona se snad zbláznila!" vykřikne Sendy hned poté, co ji vše řeknu.
,,Jo!" přitakám.
,,Dvacet kilometrů?! To je šílený!" Sendy je z toho stejně vytočená jako já.

,,Já vím!" rozhodím důležitě rukama. ,,Já jí to taky říkala!"
,,A navíc  nevíme, co se s Nebesou vůbec stalo a proč utekla?! Třeba jí někdo týral a kdyby ano, tak by byla na ostatní lidi agresivní a nesla by to velmi těžce." Sendy na sobě má výraz odborníka a létá pohledem ze mně na Nebesu.
,,Já vím. Ale znáš naše. Když si něco do hlavu, už se s nima nehne." Moje situace se zdá beznadějná. Nedokáži naše jen tak přemluvit a navíc mamka za svého nápadu byla tak nadšená. ,,Co mám teď dělat?" zeptám se sklesle.
,,Musíš jim vysvětlit, že kdyby tam Nebesu odvezli  tak by to pro ní nemuselo dopadnout dobře."
,,Hm." řeknu jen. Pochybuji, že je přemluvím.
,,A když  už jsme u toho. Našla jsi o Nebese něco?" na to jsem zapomněla.  Měla jsem plnou hlavu Erika a na Nebesinu minulost si ani nevzpomněla.
,,Nějak jsem na to zapomněla." přiznám trapně. ,,Ty jsi něco našla?"
,,Ne. Taky jsem na to zapomněla." přizná Sendy. Trochu se zasměje a řekne: ,,Doufala jsem, že něco najdeš ty." 

Se Sendy jsme se pak projeli na Nebese a já si čím dál více uvědomovala jak dlouhý má Nebesa krok. Pak, jak jsem slíbila se projel i Tomášek. 

Den se Sendy a Nebesou rychle uběhl a než jsems e nadále byly čtyři hodiny.
Rychle se osprchuji a připravím si věci na trénink. Čím více minuty ubíhají, tím více se mi svírá žaludek.

Sedím v kuchyni a očima paralyzuji hodiny. Velká ručička klesne a ukáže půl pátý.  Zhluboka se nadechnu, abych aspoň trochu potlačila pocit zvracení. Vstanu a se stále sevřeným žaludkem se vydám na trénink.

,,Ahoj Beruško." v půlce cesty potkám Patrika, který se na mně zářivě usměje. ,,Kam pak se tak ženeš? Je tam snad pizza zdarma?" Patrik se jako vždy snaží vtipkovat, ale já nemám na vtipy náladu.
,,To nevím." povím přiškrceně. 
Copak se děje, Beru?" Patrik na mně starostlivě pohlédne.
,,Nic." odseknu. Jsem tak nervózní, že nedokáži ani mluvit. Dále jdeme v tichosti.  

Když zahlédnu hřiště žaludek se mi ještě více stáhne a srdce začne divoce bít. S Patrikem dojdu až ke kabinám. Posadím se na lavičku uvnitř kabin, z tašky vyndám chrániče a kopačky a začnu se připravovat. Rozhlížím se všude kolem sebe, ale Erika nikde nevidím. Že by dnes nedorazil? Pomyslím se a tělem mi projede vlna naděje z toho, že bych se s Erikem nesetkala. Naděje ale brzy opadne, když se objeví ve dveřích. Přistihnu se jak na něj zírám s otevřenou pusou. on je snad ještě hezčí než si ho pamatuji. Projde kolem mně a já ucítím silnou vůni mužského deodorantu. Zhluboka se té vůně nadechnu a přivřu oči. Pak jako bych dostala facku. ve dveřích se objeví Havranka a minerálkou v ruce. Sebejistě projde šatnami a zastaví se u Erika.
,,Nechal sis u mně pití." řekne vysokým hlasem a podá Erikovi láhev.
,,Díky." řekne Erik a láhev si od ní vezme. Na malý okamžik se jejich prsty dotknou a ve mně se nahromadí vztek. A nebo, že by to byla žárlivost? Erik se na Havranku zářivě usměje. Jo, určitě cítím žárlivost. Nemůžu se na to dívat. Rychle se zvednu a nasupeně vyjdu ven. Venku se přidám ke skupince kluků, kteří si na zeleném trávníku přihrávají. Aniž bych si to uvědomovala, kopu do míče mnohem větší silou než obvykle. 
,,Teda, ty máš ránu." řekne obdivně jeden z kluků a uznale se ne mně podívá. Nemám náladu mu nějak odpovídat a tak jen pokrčím rameny.

Trénink začal a já se rozhodla, že se na Erika prostě koukat nebudu. Celou dobu jsem dělala, že neexistuje, ale pak přišli střely na bránu.
,,Nevíte kde je Vojta?" zeptal se nás trenér. Vojta je náš brankář a vždy na tréninky a zápasy jezdí včas. Dnes se ale nedostavil.
,,Má chřipku." vykřikl jeden z mých spoluhráčů.
,,Hm." trenér se na chvíli zamyslel a pak se podíval na Erika. ,,Tafrston." prohlásil svým hlubokým hlasem.
,,Ano." Erik sebou trochu škubl.
,,Půjdeš dnes do brány." řekl trenér. Erik se postavil do brány a my ostatní se postavili ke kuželům před bránou. Trenér pak dal pokyn ke střelbě a my jsme jeden po druhém střílely míče do branek. Erik si vede obstojně v brance. Zatím chytil všechny míče, ale to se teď změní. Na řadu přijdu já. Postavím se k míči a prohlédnu si Erikovo postavení. Stojí rozkročen uprostřed brány a ruce má rozpažené. Nadechnu se. Podívám se na míč a pak vší silou kopnu. Míč vyletí k bráně jako raketa. Erik pořád zaraženě stojí na svém místě. Přísahám, že to kam míč letí, jsem neudělala schválně. Míč Erika strefí přímo do slabin. Erik zrudne v obličeji. Oběma rukama se chytne za zasažené místo a s hlasitým vzdechem se skácí na zem. Ostatní okolo mně se začnou smát a doběhnout Erikovi na pomoc. Já stále stojím na místě a zaraženě na Erika koukám. Opravdu jsem netušila kam se míč stočí. Ucítím poplácání na rameni a pak slova doprovázená hlasitým smíchem:
,,Dobře ty." Cítím jak rudnu ve tváři a uvědomím si, že mám samolibý úsměv. Rychle si rukou pusu zakryji Nechci aby někdo věděl, že to, co jsem udělala se mi líbí. Zaraženě stojím na místě a koukám jak Erika odvádějí do kabin. Erik je v obličeji červený jak rajče a s až holčičím sténáním kulhá ke kabinám. Pozoruji ho a bodne mně u srdce, když k němu doběhne Havranka se starostlivým výrazem na tváři. Havranka Erika chytí okolo ramen. Zírá na ni jak opařená. Havranka na mně vrhne hnusný pohled a odvede Erika šatny.
Trénink pokračuje, ale já se nijak nemůžu soustředit. Stále před očima vidím dotyk Erika s Havrankou. Letmo se podívám na kabiny a zahlédnu jak z nich právě vychází Havranka. To je moje příležitost. Pomyslím si. Kdybych teď za Erikem šla do kabin byly bychom sami a mohli si vše vyříkat.
,,Trenére?" obrátím se na vousatého muže. ,,Můžu se dojít napít?" zeptám se ho a mírně kývnu ke kabinám.
,,Hm." zabrumlá trenér s očima upřenýma na kluky. Ode běhnu tedy ke kabinám a s bušícím srdcem vstoupím. Erik sedí na lavičce s ledem na rozkroku. Musím se nad tím zasmát.
,,Ahoj." řeknu, abych prolomila trapné ticho mezi námi. Erik nic neříká. ,,Promiň. Já...nechtěla jsem to udělat schválně." kývnu na jeho zranění a cítím jak rudnu.
,,Jo." prohodí Erik.
,,Chci si s tebou promluvit." promluvím už rázně a sednu si vedle něho. Erik přikývne. Zřejmě na mně nemá teď náladu. Ale to mi je teď jedno. ,,Poslyš." začnu, ale pak mi dojde, že nevím co mám říct. ,,Chci říct." odkašlu si. Chci si zformulovat myšlenky do jedné věty, ale nejde mi to. jsem více nervózní než jsem čekala. ,,Já jen." povzdychnu si. Tohle nepůjde říct nijak jinak než na rovinu. ,,Jestli jí máš rád tak s ní buď. Mně to nevadí." řeknu sklesle a cítím jak se mi derou slzy do očí. Erik mlčí. Cítím jak se mi svírá žaludek. odvrátím od Erika tvář, aby neviděl, že brečím.
,,Takže je konec?" zeptá se po chvíli. Přikývnu. Nedokáži ze sebe vypravit ani slovo. Snažím se na sobě nedat znát, že brečím. Je to divné. Sedím vedle něho a bez toho aby mi puklo srdce se na něj nemůžu ani podívat. Konec. Opravdu to řekl? Ve dveřích se náhle objeví Havranka.
,,Přinesla jsem ti další,-" zarazí se, když mně uvidí.
,,Já už půjdu." řeknu a bez dalšího slova zmizím.