Vysněný kůň

Fotbal

S Danou jsem si ještě dlouho povídala, ale pak jsem musela domů, protože je dnes trénink a já ho nechci zmeškat.

I s dárkem od Dany spěchám po Motýlkové ulici k našemu domu. Už z dálky slyším řehtání Nebesy a tak ještě přidám do kroku.

,,Ahoj zlatíčko." pozdravím ji a vyvedu ji z boxu. Dovedu ji na zahradu, naplním kýbl čerstvou vodou a nechám tam Nebesu samotnou. Domů se skočím převléct. Na sebe si vezmu plandavé šortky a tričko. Do baťohu si hodím pití a kopačky, které mi Erik věnoval, protože já jsem neměla žádné a je mu byly už malé a do baťohu ještě nacpu náš starý, ale přesto funkční míč. V hale si na nazuji tenisky a vyjdu z domu na hřiště.

Už z dálky vidím kluky, jak se rozcvičují na hřišti. Rychle zalítnu do kabin, nazuji na sebe kopačky, vezmu míč a běžím na hřiště.

,,Ahoj." pozdravím všechny a Erikovy poskytnu extra pohled. Podívám se mu krátce do očí a usměji se na něj. Erik mi úsměv oplatí a nespouští ze mě oči ani, když už jsem obrácená na trenéra a zcela soustředěně vnímám jeho poznámky k dnešnímu tréninku. Cítím Erikovy oči na mích zádech aniž bych se na něj podívala. Má tak hluboký pohled, že mám pocit jako by mě jím probodával. Trénink začal. Kličky mezi kužely, střely na bránu, přihrávky a pak konečně zápas. Byla jsem v týmu proti Erikovi a předsevzala si, že ho nějak přehraji. Ještě nevím jak, ale určitě to nějak půjde. Jsem levá záloha. Čekám na míč a sleduji spoluhráče. Najednou se míč dostal ke mě. Rychle si ho zpracuji a mířím na bránu. Vidím před sebou dva protihráče, sehraji míč spoluhráči, který běží se mnou. On prokličkuje mezi jedním protihráčem a pak mi ho zase vrátí. Bránu mám už na dosah, když se mi do cesty postaví Erik. Zkontroluji si míč a pak postoj Erika. Erik stojí pevně a nevypadá, že by se nějak chtěl pohnout. Naznačím tedy pohyb doleva, ale zůstanou pořád na tom samém místě. Erik na můj pohyb reaguje a roztáhne více nohy. Toho využiji a míč kopnu do prostoru mezi Erikovou levou a pravou nohou. Slyším křik mích spoluhráčů a protihráčů jak uznale pískají a křičí:

,,Pěkně! Gajdy! Ty se nezdáš!" snažím se ignorovat jejich výkřiky i když mi způsobují samolibý úsměv na tváři. S míčem doběhnu až k bráně.Vystřelím. A. Gól! Míč vletěl do levého růžku a gólmanova ruka byla příliš krátká na to, aby tam došáhl. Kluci pískají a oslavují můj gól a já se cítím trošku trapně, ale můj stud přebije to neuvěřitelné množství adrenalinu, které se mi rozlévá v těle.

Zápas končil a i když jsme prohráli 4:3, tak si tento trénink budu pamatovat, jako-Trénink, kdy jsem dala Erikovi Gajdy. S Erikem a ostatními se vydáváme domů. Všichni zpocení a červení z námahy, kterou jsme dnes vynaložili.

,,Není to trapný, když tvá holka umí fotbal líp než ty?" zeptá se později Erik, když se loučíme na křižovatce. Jeho otázka mě potěšila. Ne jenom proto, že uznal mé nadání na fotbal i když lépe než on určitě nehraji, ale i tím, že řekl, že jsem jeho holka. Na tohle si snad nikdy nezvyknu. Na oslovení- moje holka, nebo na jeho rty přitisknuté na těch mích.

,,Je viď?" Vytrhl mě z mého přemítání o nás dvou.

,,Hm?" zahuhlala jsem, protože otázka, kterou mi dal předtím se mi dočista vytratila z hlavy. Je zvláštní, že vždy když jsem s ním jsem nervózní?

,,Ptal jsem se jestli je zvláštní, že má holka umí fotbal líp než já." znovu jsem se pousmála a odpověděla:

,,Jak to že si mi jí ještě nepředstavil?"

,,Koho?"

,,No tu tvou holku. Co umí fotbal líp než ty?"

,,Určitě jí znáš." Erik se uchechtl nad mou hrou, ale nebrání se jí.

,,Tak to mi jí musíš připomenout." řeknu malinko, vážně malinko svůdně a zakousnu se do rtu.

,,No...ehm..." buď neví, jak mě má popsat, nebo hledá ty správné slova. ,,Ona má krásné, dlouhé, blonďaté vlasy. Krásné modré oči. A její úsměv, při kterým by roztál i ledovec, mi vždy zlepší den." pane bože. Větší lži jsem nezažila, ale líbí se mi to. Cítila jsem jak se červenám a Erik si toho asi také všiml, protože se mu na tváři objevil šibalský úšklebek. 

,,Blbče." bouchnu ho mírně do hrudi a zrychlím krok. Slyším jak se mi směje a tak se ani neotočím a odcházím k domu. 

                                                                                                   ***

Doma mě čeká kydání boxu, který musí být čistý ještě před večeří. Skočím se domu převléknout a i hned se do toho dám. 

Box mám čistý a připravený na Nebesinu noc v něm asi za hodinu a půl. Teď se jen vysprchovat, protože mamka nestrpí nějaký zápach při jídle a jde se jíst. 

,,Ahoj." pozdravím všechny u stolu po sprše a přisednu si k nim. Na stole je už prostřeno. Máme chleba ve vajíčku s přílohou. K pití mi mamka donese sklenici s minerálkou. Začnu do sebe házet jeden chleba za druhým, protože po tréninku mám opravdu velký hlad. 

,,Neudus se." poškádlí mě táta a kouká na můj už třetí chleba v ruce. 

,,Nefoj." řeknu s plnou pusou a do mích přeplněných úst se snažím nacpat ten poslední zbytek třetího chleba. Táta nad mým úsilím jen zakroutí hlavou a obrátí oči v sloup. 

,,Tak, kam se zítra chystáš?" zeptá se mě Lenka. Od té doby, co jí Kristián nechal se zdá být čím dál více dotěrnější.

,,S holkama asi půjdeme k řece." odpovím jí a modlím se, aby nechtěla jít s námi.

,,Jéj. Tak to já půjdu s vámi. Potřebuji nabrat nějaký ten bronz, dokud je ještě aspoň trochu teplo." Ach jo. Takže krásné odpoledne s holkama na sluníčku se proměnilo na noční můru v podobě mé sestry po mém boku. 

,,Můžu taky?" zeptá se Tomík. Ne, že bych Tomíka neměla ráda, ale je mu teprve pět a kdyby šel s námi, tak se o něj budu muset celou dobu starat a nebudu mít čas klábosit s holkama. 

,,No já nevím." řekne mamka a zapřemýšlí se. Prosím, ať nemůže. Prosím, ať nemůže. Prosím boha v duchu.

,,Já ho tam pohlídám." ozve se Lenka a já ji chci v tu chvíli nejlépe zabít.

,,Tak dobře." rozhodne to mamka a já mám ještě horší náladu.

Večer jdu do postele s představou zítřejšího odpoledne. Lenka, schánící nějaké šikovné, mužské ruce, aby jí namazaly záda a Tomík upatlaný od zmrzliny, čokoláda a všeho, co se mu dostane do ruky. To bude teda paráda.