Vysněný kůň

Ach ti kluci

,,Tak o co jde?" zeptám se po chvíli Sendy, když sedím v jejím pokoji na posteli. 
,,Já ani nevím." hlesne Sendy a vyčerpaně se posadí vedle mně. 
,,Takže jsem sem v pyžamu a na kole jela zbytečně?" podívám se na Sendy a rukama ukážu na moje pyžamo s medvídkem Pú. Sendy se na de mnou rozesměje. Otočím oči v sloup, ale taky se musím usmát.
,,Sandro!" zakřičím na ní přes smích. Sendy si povzdechne a svalí se na postel.
,,Když já nevím."
,,Jak nevíš?!" lehnu si vedle ní.
,,Přijde mi jako by se mi vyhýbal."
,,Volala jsi mu?"
,,Jo. Nezvedal to."
,,Třeba prostě má moc práce." vím, že to není pravda, ale nechci Sendy ještě víc stresovat.
,,Víš co? Možná bych se na něj měla vykašlat." Sendy se převalila, aby mi viděla do tváře.
,,To ne. Vždyť vám to spolu tak sluší."
,,Tak co mám dělat?" zeptá se mě Sendy a z nudy si začne namotávat pramínek jejích blonďatých vlasů na prst.
,,Třeba by jsi ho měla přijet překvapit."
,,Překvapit?"
,,Jo. Hele, zkusím přemluvit naše, abychom tam o víkendu zajeli a ty bys jela s námi." Sendy trochu zaváhá s odpovědí, ale pak přece jen přikývne a mě se na tváři objeví zářící úsměv. 

,,A co ty?" převalí se Sendy na břicho a se šibalským úsměvem na mě koukne.
,,Co já?" nechápu.
,,No ty a Erik." Sklopím pohled. Právě tomuto jsem se chtěla vyhnout.
,,Je to...je to takový..." nevím, co na to říct. ,,Divný." dodám. Sendy chápavě přikývne, ale stejně do mě nepřestane rýt.
,,Jak divný?"
,,Nevím." hlesnu a zadívám se do bílého stropu. ,,Myslím, že kouká po jiný." Sendy zatají dech.
,,Kdo to je?! Já tu mrchu nenávidím." Musím se nad Sendy zasmát.
,,Jmenuje se Báay a je to jeho kamarádka." Slovo kamarádka vyplivnu z pusy jako by to byl kousek citronu. ,,Má strašně dlouhé nohy, ploché břicho a černý vlasy."
,,Nenávidím jí." řekne Sendy s náznakem hněvu. Stále koukám do stropu a přemýšlím, co bych měla udělat. Mám Erika nechat? Nechce se mi přenechávat té hnusné...Havrance, ale nechci ho držet jako papouška v kleci. Ještě jednou jedinkrát se o něho pokusím, a když to nevyjde tak bude konec. Ukončím to já sama.
Je mi docela smutně, když si pomyslím, že by mi už ty jeho nádherné kaštanové oči nepatřili. Vzpomenu si na ten den, kdy jsme spolu byly na hřišti. Vybavím si jeho holou hruď, smáčené vlasy a jeho rty. Doopravdy tolik toužím po jeho polibcích?
Do pokoje najednou vtrhne Kasandra Nilssonová - matka Sendy. Je až legrační jak podobná jména její matka se Sendy mají.
,,Markéto. Volá ti maminka. Prý máš jít domu." řekne udýchaně. Má na sobě špinavou kuchyňskou zástěru a své hnědé vlasy má stažené do ledabylého drdolu.
,,Ano paní Nilssonová. Už jdu." pronesu směrem k Sendyiný mamince a zvednu se z postele. ,,Tak zítra, Sendy?" zeptám se jí a pomalu jdu ke dveřím. Sendy přikývne a zamává mi na rozloučenou. 
Společně s paní NIlssonovou scházím schody do spodního patra.
,,Co to máš na sobě?" uchechtne se paní Nilssonová nad mým pyžamem. Pokrčím rameny a cítím jak se začínám červenat. Mlčky přejdu k věšáku, vezmu si svou mikinu a už už chci vyjít ven, když mě paní Nilssonová zastaví.
,,Počkej!" křikne na mě, když už jsem mezi dveřmi. ,,Vezmi si pár sušenek." paní NiIlssonová ke mně spěšně doběhne s talířem plným krásně vonících sušenek.
,,Děkuji vám. Na shledanou." vezmu si jednu ze sušenek a vyjdu ven. Venku už je cítit podzim. Stromy začínají měnit své zelené kabáty za pestře barevné. Jablka, hrušky a ostatní stromové ovoce už padá a na zemi si na něm pochutnávají vosy a další hmyz.
Domů nějak zvlášť nespěchám. Jedu pomalu a vychutnávám si větru, který se mi pohrává s vlasy.

                                                                                                    ***

Doma ulehnu do postele. Jsem tak unavená, že už ani na Erika nemyslím. Jakmile přes sebe přehodím lehkou, vzdušnou přikrývku. Klesnou mi víčka a já upadnu do říše snů.