Vysněný kůň

Je pryč

Po zápase spěchám domů. Musím za Nebesou. Určitě se jí už stýská. Myslím na ní. Dívám se na kamenitou cestu přede mnou. Líbí se mi ty kamínky, vždy když došlápnu kamínky poposkočí. Je to zábavné. Do něčeho narazím a spadnu na zem. Slyším hlas. Otevřu oči. Předem mnou je Erik a podává mi ruku.

„Jsi v poho?" ptá se mě. Vyskočím a odpovím.

„Asi jo, promiň já...neviděla jsem tě." Za Erikem se schovávají další tři kluci a Patrik! Kdo jinej. Vrhnu na něj výhružný pohled a znovu se kouknu na Erika. Na jeho tváři má zas ten milí úsměv.

„To je v poho, nechceš jít kousek s námi?" Znovu si je všechny prohlédnu. Všichni se zdají být v pohodě a já bych trochu společnosti přivítala docela ráda.

„Jasně proč ne."

Dorazíme ke křižovatce, kde se všichni kluci kromě Erika odpojí.

„Páni, vypadá to, že jenom já bydlím v zapadákově." Řeknu.

„To si jen myslíš, viděla jsi to u nás doma. Hrůza! Bydlím na konci města za námi je pole a na něm kousek od naší zahrady obrovská hora hnoje! Umíš si to představit?!" řekne Erik.

„Ani ne. Taková hrůza! To bych radši utekla za svojí babičkou stovky kilometrů daleko!" rozesmějeme se. Erik se postaví přede mě, chytne mě za ruce a hluboce se mi zahledí do očí.

„Je mi s tebou dobře." Řekne jen. Po zádech mi přeběhne mráz a zároveň mě zahalí obrovský teplo. Cítím jak mi rudnou tváře. Jen zavřu oči. Ucítím Erikův dech na mé tváři. Nebesa, slyším řehtání. Vsadím se o cokoliv, že je to Nebesa! Otevřu oči, vytrhnu se Erikovi z náručí a běží směrem k domu.

Před domem je nějaký vůz a za ním přívěs!

„Nééé!!" zakřičím a přidám. Doběhnu k domu. Na zahradě jsou dva divní chlápci, kteří drží lana připnutá k Nebese. „Néé!!! Nechte ji být!!!" znovu vykřičím a vrhnu se na ně. Chci jím vzít lana. Někdo mě sevře v pažích a odtáhne mě pryč. Cukám sebou, křičím. Nic nepomáhá. Můžu jen sledovat, jak ti chlapi nakládají Nebesu. Ta se ovšem taky vzpouzí, řehtá a cuká hlavou okolo sebe. Je zmatená netuší co se děje. Bojí se. Kouká se na mě vystrašenýma očima. „Nechte jí být néé!!! Pusťte jí." Křičím, slzy se mi kutálejí po tváři.

„Promiň, holčičko, ale tvůj táta řek, že ji máme odvízt."říká, jeden z těch chlápků. Táta? Kouknu se na osobu, která mě svírá. Je to můj otec. Podívám se na něj s tak moc nenávistným pohledem, že mě pustí. Nejradši bych ho zkopala k smrti, ale ovládnu se a běžím za odjíždějící dodávkou. Vyběhnu na silnici. Vůz mi mizí před očima. Uslyším Nebesino poslední dlouhé a zoufalé zařehtání. Je pryč! Podlomí se mi kolena. Klečím na silnici a dívám se na zatáčku, ve které mi auto zmizelo z očí. Přes slzy ani nevidím. Myslím na Nebesu. Jak jsem jen mohla! Je to moje vina! Moje! Promiň!

„Markéto! Co to mělo být!" křičí na mě táta. Nevnímám ho. Nevnímám nic kolem sebe. Vstanu a rozběhnu se domu. Proběhnu kolem rozzuřeného táty. Ani se neobtěžuju zout se. Přiběhnu do pokoje a skočím na postel. Začnu brečet. Od slz mám už mokrý polštář. To mi je fuk! Nechci žít. Já jsem ji zradila! Zradila! Slyším kroky. Do pokoje vtrhne táta.

„Markéto, jak si to představuješ! To byl tvůj kůň?!" vyštěkne na mě. Ignoruju ho. Táta mě chytne za ruku a obrátí mě. „Markéto, to monstrum bylo tvoje!" to s tím monstrem fakt dost přehnal.

„Jo bylo! Ale už není! Protože si mi ho vzal! Vzal!" klidně bych na něj křičela dál, ale nemám sílu. Nejde to. Do pokoje přilítne mamka. Táta jí vše vyslepičí. A strhne se hotová mela. Celý dvě hodiny na mě ječí. Neposlouchám je. Jsem schoulená, u zdi a brečím. Nechte mě být! Dejte mi pokoj! Chci na ně zařvat, ale nemám sílu. Jsem v šoku. Před očima vidím Nebesu v útulku. Je vyzáblá a v očích má smutek a zradu. Vybrala si mě. Slíbila jsem jí, že ji nikomu nedám. A teď je pryč. Do pokoje vtrhne Lenča.

„Dejte jí už pokoj. Ta kobyla je její. Má jí tady asi týden. Starala se o ní. Jenže vy jste tak zaneprázdněni sami sebou, že jste to neviděli. Máte jí za obyčejnou služku a nic víc. Copak nevidíte, jak jí to bolí. Nechápu, proč jsme si tu kobylu nemohli nechat. Jste tak krutý!" máma s tátou jsou v šoku a já taky. Věděla jsem, že se Lenka změnila, ale až takhle. Páni.

„Ty se do toho nepleť!" zakřičí táta na Lenku.

„Musím, protože si všímáte jenom Tomáška a nevšimnete si, že se celý prázdniny o něj Marky stará. Nikdy po vás nic nechtěla. Udělá vše, co jí řeknete, tak proč nemůže mít to, co nade všechno miluje?!"

„Protože kůň je strašně drahá záležitost!"

„Tenhle týden vás nevyšel ani na korunu!" křičí jeden přes druhého.

„Tak dost!" okřikne je mamka. „Všichni pryč z této místnosti." Táta na mamku a na mě vrhne probodavý pohled a pak jde pryč. Při cestě si ještě něco mumlá. Lenka si odfrkne a zmizí za dveřmi. Mamka si ke mně sedne na postel. Chytne mě okolo ramen. Ucuknu jí. Nechci, aby na mě ona nebo táta sahali, nechci s nimi mluvit. Matka povzdychne a odejde. Lehnu si na postel a začnu úzkostlivě brečet. Jak to jen mohli udělat! Jak jsem to jen mohla dopustit!