Vysněný kůň

Den D

Druhý den je ještě horší. Máma je na mě naštvaná, kvůli té scénce v cukrárně. Venku lije a já mám narozeniny. Ségra trvá na tom, abych si vzala ty bílé volánkové šaty, co jsem dostala asi před rokem od mámy. Lenka se tváří nějak podivně. Myslím, že ty narozeniny bere až příliš vážně. V koupelně mi dělá dlouhý cop a přitom pořád opakuje. „Tohle je tvůj velký den." Dělá jako bych se mněla vdávat. Hrůza. Nechci se vdávat. Vzít si nějakého protivného chlapa, který svým dětem vezme to, co nejvíce milují. 

To jsou, ale narozeniny. Táta sedí u stolu jako obvykle začtený do novin. Máma vaří oběd. Jen Tomášek sedí u stolu. Kouká na dort a jen se oblizuje. Dokonce má na krku kravatu. Je vidět, že si ji uvazoval sám. Kde je Sendy? Aspoň ona, když Dana nemůže. Všichni sedneme ke stolu. Nic se neděje. Mamka zběsile kouká na hodinky. Táta drží Tomáše dál od dortu. Je čtvrt na dvě. Pořád se nic neděje. Do dveří vtrhne Sendy. Je celá promočená. 

„Ahoj, stihla jsem to." Vstanu a jdu za ní. 

„Můžeš mi říct co se tu děje?" zeptám se. 

„Nic." Pokrčí rameny. Znám Sendy už moc dlouho, abych poznala, že mi něco tají a ona mi něco tají. Jen nevím co to je. Všichni se posadí ke stolu. 

„Sandro, dáš si čaj?" zeptá se mamka. 

„Ano, paní Linquistová." Mamka donese Sendy teplý šálek pomerančového čaje. Opět se nic neděje, všichni na sebe jen koukáme. Najednou Sendy zazvoní mobil. 

„Sakra, zapomněla jsem si doma dárek pro tebe. Dojdeš tam se mnou? Prosím." Naléhá. Kouknu se ke stolu. Táta pleská Tomáška přes prsty, aby nešahal na dort, a mamka luští. 

„Jo, jdu." Vezmu na sebe větrovku s kapucí a vyjdu ven. Zastavím se před dveřmi. Přede mnou stojí Dana. Ona je tu Dana. Zírám na ni bez mrknutí. Jsem v šoku. Pak uslyší zařehtání. Nebesa. Ne to není možné. Vážně to je ona. Vedle Dany stojí běloušek. Můj krásný běloušek. Rozběhnu se za ní a obejmu ji okolo krku. Srdce mi strašně buší. Ohlédnu se za sebe. Ve dveřích stojí mamka. Rozběhnu se za ní. 

„Ona,... ona.... Už je moje? To...to je můj dárek?" vykoktám. 

„Přemýšlela jsem nad tím, co jsi mi řekla v té cukrárně a máš pravdu. Celý ty roky jsem tě měla pouze jako za služku. Starala ses o Tomáška, psa, kočky a ještě koně. A nestěžovala sis. Tohle máš od táty a mě." Slzy se mi derou do očí. Tohle bylo to nejkrásnější, co mi kdy řekla. Obejmu ji. Tomášek vyběhne ze dveří a vrhne se na Nebesu. Mamce ukápne slza. Vrátím se k Daně. 

„A mě neobejmeš?" řekne a rozpřáhne ruce. Obejmu ji. 

„Jak jsi sem dorazila?" zeptám se.

 „Přemluvila jsem naše, aby mě pustili. V blízkém městě mě pak vysadili a já jsem pak s pomoci několika autobusů a lidí dorazila sem." Mám ohromnou radost. Tohle jsou ty nejlepší narozeniny vůbec. 

„A jaký podíl na tom máš ty?" obrátím se na Sendy. 

„Já? Skoro žádný...jenom jsem přemlouvala Daniny rodiče, pak tvoje rodiče, zařídila to s útulkem, zařídila převoz a hrozně moc se snažila, abych ti to nevyžvanila." Začneme se smát. Mám velké štěstí, že mám takové kamarádky.

                                                                                   ***

Po asi hodině objímání a povídání se všichni odebereme domu na dort a chlebíčky. Vše je perfektní až na jednu věc. Erik. Bože já jsem pitomá. Takový hezký a milý kluk a já to tak podělala. Cítím se strašně. Musím jít za Erikem a omluvit se mu. Vstanu ze židle. Jenom kdybych věděla, kde bydlí. Zase si sednu. Venku pořád prší. Chci jít za Nebesou. Dana se Sendy se dobře baví. Hrají si s Tomáškem na „kdo to dříve sní". Myslím, že jim to nebude vadit. Potichu se vypařím ven. Vezmu za kliku vstupních dveří. A zůstanu jen zírat. Přede mnou stojí Erik. Je celý promáčený. Jeho krásné hnědé vlasy jsou přilehlé k jeho obličeji. Všude po těle má kapky. 

„Ahoj." Pozdraví mě. Jsem v šoku nevím, co mám říct. Jen na něj zírám. No tak. Vzpamatuj se. Narovnej se a něco rozumného mu řekni. Říkám si v duchu.

 „Co tady děláš?" to nebylo moc rozumné. Nejradši bych si dala facku. 

,,Já...no." Polkne. Je vidět, že jsem ho dost rozhodila. „Slyšel jsem, že máš narozeniny. Ale jestli nechceš, abych tu byl, tak já půjdu." Řekne a pomalu se obrací. Honem řekni něco, jinak ten zázrak se vytratí. 

„Ne, já...eh...překvapil jsi mě." Otočí se. Na tváři má široký úsměv. Přijde ke mně blíž. 

„Chtěl jsem se zeptat. Proč jsi přede mnou utekla?" to je dobrá otázka. Kdybych mu to musela vysvětlovat, stáli bychom tu až do rána. A tak řeknu. 

„To radši nechtěj vědět." 

„Proč nelíbím se ti." Proč jen musel dát takovou otázku. Samozřejmě, že se mi líbí. Cítím se trapně. Nevím, co mu na to mám odpovědět. Jen zakroutím hlavou. Přijde ke mně ještě blíž, až se skoro dotýkáme. Mám, co dělat, abych se nezhroutila. Zakoukám se mu do očí. Má je tak krásné. Začínám se červenat. Ucuknu pohledem a zadívám se na rohožku u dveří. Erik mě jemně chytne za bradu a zvedne mi hlavu. 

„Tak proč?" řekne tiše. Vím, co přijde. V břiše mám hejno motýlků a pořád se červenám. Zavřu oči, snad se už tak nečervenám. Ucítím Erikův dech a jeho rty se dotknou mích. Erik mě jemně políbí.

Touto kapitolou jsem tento krátký příběh ukončila. 

A nebo byste chtěly, abych pokračovala? Čekám na vaše názory a děkuji vám za čtení mého příběhu a za hvězdičky :) jste skvělí :3