Vysněný kůň

Podivný rozhovor

Druhá půlka nebyla nějak obzvlášť zajímavá. Opět jsem se ocitla na střídačce. Při pohledu na Erika mě vždy píchlo u srdce. Kouká se na ní. Už zase. A proč by ne? Vždyť ona je hezčí, je stejně stará jako on a stejně vysoká. Tak proč by se měl zahazovat se mnou? Možná proto, že ho mám ráda. 
Pozorovala jsem zápas, když se to stalo. Hráč Slapkovic se ujal míče a běžel s ním na naší bránu. Už se dostal k velkému vápnu. Prokličkoval mezi stopery a dostal se sám na bránu. V tom, ale náš obránce mu dal skluz. Skluz čistý nebyl. Obráncovi nohy se ani míče nedotkli, ale dostaly se přímo před nohy protihráče. Protihráč ztrácí rovnováhu a padá. Obecenstvo je napjaté a pokřikuje po našem obránci. Křik prořízlo ostré písknutí rozhodčího. Protihráč leží na zemi a křečovitě se drží za zasažený kotník. Rozhodčí vytahuje červenou kartu a ukazuje jí našemu obránci. Ten mrzutě prohodí rukama, ale nic nenamítá a jde už rovnou do kabin.

,,Markéto!" křikne po mě trenér.
,,Hm."
,,Pojď. Půjdeš místo Marka." trenér mě povzbudivě plácne po zádech a já už vybíhám na hřiště.
Hra začíná přímím kopem. Mám co dělat, abych naší bránu ubránila, ale nakonec se mi to podaří. Chopím se míče a přenesu ho na druhou stranu, kde už může Patrik v pohodě projít přes půlku. Tam míč sehrává jednomu z našich útočníků. Útočník se s ním vydává k malému vápnu. Tam centruje Erikovi a ten dává vyrovnávací gól. Tribuny se zvedají a i já kupodivu držím ruce nad hlavou a na tváři mám samolibý úsměv. Erik se po mě ohlédne a letmo se na mě usměje. Mnohem větší úsměv však věnuje Havrance. Jsem si jistá, že ta ani neví co je to centr. Hlavně že musí sedět nejvýš, aby na hru dobře viděla. Otočím nad nimi oči v sloup a dále se pak jen soustředím na hru. 

Zápas končí remízou. Ukázalo se, že Slapkovice mají až moc dobrého gólmana na to, abychom jim mohli dát ještě jeden gól. Náš tým zase měl dobré obránce.
Potřesu si rukou s protihráči a rozhodčím. S protihráči mi je to trochu proti žluči jim stisknout ruku, protože celou tu dobu, co jsem hrála si na mě ukazovali a s posměškem si něco šeptali. Mávla jsem nad tím rukou se slovy, že jsou to pitomci.
Všichni se odebíráme do kabin. Rychle se převleču, abych nemusela trávit mnoho času s Erikem. Přehodím si tašku přes rameno a spěchám hledat tátu.
,,Ahoj." uslyším za zády hluboký hlas mého otce a otočím se.
,,Kde máš Tomáška?" zeptám se ho když Tomáška vedle táty nevidím.
,,Šel si pro brambůrky." Táta si lokne z láhve nealkoholického piva. Za chvíli už je Tomášek zpátky s pytlíkem brambůrků a láduje do sebe jednu za druhou.
,,Kolikátý už máš?" zasměji se nad ním.
,,Asi čtvrtý." řekne mi Tomášek s plnou pusou. Zasměji se nad ním a pak se podívám na tátu.
,,Tohle mamce radši říkat nebudeme." táta pohladí Tomáška v hnědých vlasech. ,,Můžeme jet?" zeptá se táta. Přikývnu a společně pak jdeme k autu.
,,Ale ne." řeknu, když si zapínám bezpečnostní pás.
,,Co je?" zeptá se mě táta.
,,Nechala jsem si v kabinách kopačky." řeknu rychle a už vylézám z auta a běžím ke kabinám. Naštěstí je tam otevřeno. Opatrně otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Kopačky jsou přesně na místě, kdy jsem se převlékala. Potichu si pro ně dojdu, když se však pro ně shýbám uslyším hlas. Strnu a zaposlouchám se.
,,Co to s tebou sakra je?" to je určitě Patrik. Tiše seberu kopačky a podívám se směrem odkud se hlas ozývá.
,,Co by bylo?" uslyším Erika. Hlasy ozývají z poza rohu, kde jsou sprchy. Sednu si na lavičku a dále poslouchám.
,,Ty jí už nechceš?" zeptá se ho Patrik.
,,A koho?" říká znuděně Erik.
,,Markétu." Jakmile uslyším svoje jméno strnu. Napjatě čekám, co na to odpoví, ale on mlčí. ,,Přestaň se chovat jako idiot." procedí mezi zuby Patrik.
,,Já se chovám jako idiot?" řekne Erik a zní to trochu dotčeně. ,,A co si? Její bratr, že se o ní tak staráš?" v Erikově hlase je slyšet patřičná dávka zlosti.
,,Jsem její kámoš." hájí se Patrik. ,,A stará se o ní určitě víc než ty." vykřikne Patrik. Erik si hlasitě povzdechne.
,,Sakra. Nestarej se o mě." Erikovi už asi došly argumenty. A nebo pochopil, že je to pravda.
,,Co to s tebou ta Bára udělala?"
,,Cože!?" vykřikne Erik.
,,Od té doby, co za ní dolejzáš se chováš jako totální imbecil."
,,No a co!" Prohodí Erik. Hádka asi směřuje ke konci. Rychle se zvednu a s kopačkami v ruce utíkám k autu.
Co to mělo být? Honí se mi hlavou po cestě domu. 

Doma k večeři sednu zpocená a určitě jsem značně cítit potem, ale k čemu by bylo, kdybych se měla teď sprchovat, pak jí za Nebesou a sprchovat se znovu? 
,,Tak jak to dopadlo?" Zeptá se u večeři mamka. 
,,Remízou." odpovím bez zájmu a vidličkou si hraji s jednou z kroket na talíři. Stále ještě musím myslet na ten rozhovor mezi Erikem a Patrikem. Možná už  mě Erik vážně nechce. 
,,Tobě se to nelíbilo?" podívá se na mě ustaraně mamka. 
,,Co?" trošku sebou trhnu až kroketa vyletí z talíře. Táta nad mou nešikovností jen nespokojeně mlaskne a než stihne něco dodat, rychle kroketu napíchnu na vidličku a strčím jí do pusy. 
,,Tobě se ten zápas asi nelíbil, viď?" nic na to neodpovídám. ,,Neboj se. Byl to tvůj první určitě se to ještě zlepší..."
,,Mně se to líbilo." vlastně z poloviny lžu a z poloviny říkám pravdu. Zápas sám o sobě se mi líbil, ale jsem nešťastná z Erika. ,,Bylo to super." řeknu a abych nemusela ještě něco říkat rychle do sebe hodím poslední kousek kuřecího řízku, talíř odnesu do dřezu a vydám se ven za Nebesou. 

Nebesa klidně stojí ve výběhu a spokojeně žvýká stébla trávy. 
,,Ahoj." pozdravím jí trochu sklesle a pohladím jí po čele. Nebesa na uvítanou jemně frkne a chytí do zubů můj culík. Trošku s ním škubne a pak ho zase pustí. Zasměji se nad tím a hluboce si povzdychnu. Kdybych jen mohla být taky víc jako Nebesa. Tak klidná a bez starostí. ,,Ani nevíš jak ti závidím." zašeptám bílé kobylce do ucha a pevně jí obejmu kolem krku.
Pak Nebesu odvedu do boxu, kde jsem jí už předtím připravila síťku se senem, trochu ovsa a slámu na podlahu.
Pak se vydám domů. Osprchuji se a jdu do mého pokoje. Sednu si k počítači a zkontroluji si e-maily. 

Od: Sandra Nilssonová
         <sendy_sendis@britmail.com>
Datum: Úterý 21. srpna 2013 17:35
Komu: Markéta Lindquistová
              <marketamarky@britmail.com>
Předmět: Musíme si promluvit!!

Ahoj Marky.
Jde o Dominika. Vůbec se mi neozývá mám pocity jako by mě ignoroval! Prosím stav se u mě. Potřebuji si s tebou o něm promluvit a taky chci vědět jak to jde s Erikem.
                                                                                                                                                  Sandra

Jedním dechem přečtu krátký e-mail. Je mi jasné, že Sendy potřebuje pomoc. Ještě nikdy mi nepsala nic, co se týkalo jí a kluka a teď píše, že si oněm potřebuje promluvit. Přes své pyžamo si přehodím mikinu a sebíhám schody.
,,Jdu za Sendy." houknu směrem ke kuchyni. V hale si nazuji boty. Z kůlny vyndám mé staré kolo a vyrážím, co nejrychleji za Sendy.