Vysněný kůň

,,Promluv si s ním"

Stojím tam jako přikovaná a hledím do jeho nádherných kaštanově hnědých očích.

,,Co chceš?" vypadne ze mě ostře.

,,Proč se mi vyhýbáš?" zeptá se mě a zahledí se mi do očí. Mám mu lhát a nebo mu říct pravdu? Pozoruji špičky mých růžových krosek a nevím, co mám odpovědět.

,,To ty jsi mě ignoroval. A navíc jsem vám chtěla dát s tou černovláskou trochu soukromí." vyklopím ze sebe a ublíženě se na něj kouknu.

,,Já jsem tě,-"

,,Kdo to je?" skočí Erikovi do řeči Havranka. Celou jsi ji prohlédnu. na sobě má jen šortky a plavky, na očích pilotky a tiskne se k Erikovi. Významně se na něj kouknu. Zdá se, že je v rozpacích. Celý ztuhne, když se Havranka dotkne jeho silné paže.

,,Moje kamarádka." řekne Erik. Vytřeštím na něj oči. Takže kamarádka?! Ještě před hodinou jsem byla jeho holka a teď jsem kamarádka?! To je moc. Nechci se na něj už déle dívat. Jedním rychlým pohybem se otočím a odcházím pryč. Slzy mě začnou pálit v očích, ale já je statečně zadržím. Dojdu k Tomáškovi, rozloučím se s holkami, vezmu tašku a s Tomáškem odcházím domu.

***

Vrazím do svého pokoje, hodím tašku na postel a přemítám nad Erikovou větou. Jsem jeho kamarádka. Před ní jsem jeho kamarádka. Ale na fotbale jeho holka. Nedokážu se soustředit. Vyjdu z pokoje, namířím si to do haly. Tam si nazuji tenisky a vyjdu ven.

Dojdu za Nebesou. Nebesa ke mně i hned přiběhne a povzbudivě mi zařehtá na pozdrav. Jakmile ke mně přiběhne, obejmu ji kolem krku a nechám slzy volně téct po mém obličeji. Nebesa trpělivě stojí a ani se nehne. Křečovitě ji držím a máčím její krásnou bílou srst. Oddálím se, vezmu Nebesu za ohlávku a vyjdu s ní ze zahrady před kůlnu. Osedlám a nauzdím ji a vyjdu s ní před dům. Vyhoupnu se do sedla a krokem se společně vydáváme k aleji.

V aleji Nebesu pobídnu do klusu a chvíli nadskakuji v sedle dokud se necítím dost sebejistě, abych ji pobídla do cvalu. Nebesa mě okamžitě poslechne a vydá se cvalem vpřed. Více chytnu otěže a užívám si vítr, který mi naráží do obličeje. Vlasy mi vlají ve větru a mé myšlenky na Erika uvízli někde v Narnii. Zavřu oči a vychutnávám si tu volnost a nezávislost. Náhle se však Nebesin pohyb změní. Vítr v mé obličeji je silnější a šumí mi v uších. Zakolísám v sedle a leknutím otevřu oči. Hrozivě zjistím, že Nebesa necválá, nýbrž běží tryskem. Nevím jestli mám přitáhnout otěže a zpomalit ji, ale ten vítr a adrenalin, který se mi prolévá tělem je úžasný. Silněji uchopím otěže a schovám se za Nebesin krk. Nadzvednu zadek a pokrčím se více v kolenou. Adrenalin ve mně stoupá a já Nebesu pobídnu kupředu. Nebesa zrychlí a já dostávám strach. Nechci ho však na sobě dát znát, protože vím, že kdybych se začala bát, tak to na Nebesu nebude působit nějak zvlášť dobře. Zhluboka se nadechnu a zakřičím do větru. Úspěšně se snažím zanechat Erika někde v dáli a soustředit se jen na jízdu. Plně si vychutnávám tu rychlost. Zdá se mi jakoby jsme se vznášeli nad zemí. Jakoby jsem se nedotýkaly země. Tak rychle jsme běželi. Krajina kolem nás byla rozmazaná a já jen stěží rozpoznávala stromy od pole.

Před sebou zahlédnu les. Neochotně Nebesu zpomalím do cvalu a pak do klusu. Nebesa i já mocně vydechujeme a vdechujeme čistý vzduch, který voní po končícím létě. Zpomalím Nebesu do kroku a rozhlédnu se kolem mě. Pole je už bez obilnin. Nebe je pokryto červánky. Zdá se jakoby nebe hořelo. Nad polem je nebe červené a přechází do našedivělomodré. Je to krásný pohled. Zaslechnu i zpěv ptáčků v lese. Nebesa už skoro dorazila do lesa. Obrátím ji a krokem vyrazíme zpátky.