Vysněný kůň

Badýsek

A náhle jde všechno rychle. Z odpoledne se stává večer. A za oknem mého pokoje se pomaličku ztrácí slunce za horizontem. Rodiče s Lenkou jeli pro Badyho tělíčko. Ptali se mě, jestli nechci jet s nim, ale já odmítla. Zamkla jsem se v pokoji a odmítala vylézt.
Sedím na posteli, kolena mám u brady a tupě zírám na ztrácející se slunce. Jenže tentokrát nevnímám tu krásu západu. Nevidím růžové obláčky a všelijaké odstíny oranžové, červené a fialové, jež slunce obklopují a doprovází ho na cestě do jiného světa, kde bude světlo. Jediné, co vnímám je tma, jež pomalu a postupně zaplňuje můj pokoj. Ani nepostřehnu zaklepání na dveře. 

„Marky. Otevři." ozývá se z poza dveří.
„Je nám to líto." ozve se druhý hlas a já je konečně rozpoznám. Sendy a Dana. Ztěžka vstanu z postele a vydám se otevřít dveře. Stojí za nimi a lítostivě na mě koukají. Vím, že i pro ně je ztráta Badýska těžká. I pro ně byl Badýsek něco jako člen rodiny. Obě dvě vejdou dovnitř a posadí se na postel. Ani jedna z nás neví, co by měla říct. Je mezi námi nepříjemné, těžké ticho. Až po nějaké době se konečně ke slovu dostane Dana.
„Je mi to líto." říká a já vím, že to myslí upřímně.
„Ale prosím tě!" obrátí oči v sloup Sendy a jedovatě dodá. „Vždyť si sem ani nechtěla jít. Určitě bys teď byla někde s tím svým miláčkem."
„To není pravda!"

„No jasně. Bez tak jsi na Markét určitě zapomněla. Kdybys mě neviděla, jak sem jdu. Ani bys sem nešla."
„Ty jsi taková blbka!"
„Já jsem blbka! To říká, ta co se za jeden jediný den na nás vyprdla a úplně se změnila a jen kvůli nějakému hezounovi!"
„Já jsem se na vás nevyprdla!"
„Můžete se už přestat hádat!" už to nevydržím a do šumu hádky mezi Sendy a Danou zakřičím. Obě dvě náhle ztichnou. „Prosím." a to už se mi z očí zase valí slzy.
„Promiň Marky." řekne Dana a obejme mě kolem ramen. „Nechtěla jsem se dnes hádat."
„Já taky ne." přitaká Sendy a já vidím, jak jí zvlhly oči. Stačí už je pár minut a brečíme všechny tři. A opět je mezi námi ticho. Ale už to není těžké nepříjemné ticho. Jr to příjemné ticho, které nás spojuje.

„Já nesmím brečet. Rozmaže se mi řasenka." povídá s úsměvem Sendy a začne si otírat oči.
„Stejně jsi ji koupila za dvacku od vietnamců." konstatuje Dana, ale ne jedovatě. Pouze tak jak si to dlouholetá kamarádka může dovolit. Sendy se začne smát a já s ní. Smějeme se všechny tři a ani přesně nevíme proč. Je to už dlouhá doba, co jsme byli spolu a takhle bezstarostně jsme se smály.
Když utichneme ozve se nejdříve Dana.
„Promiňte mi, že jsem vám o Šimonovi nic neřekla. Já jsem se bála, že si mě budete dobírat. Však víte. Za to, že jsem říkala, že kluky nechci a teď s jedním chodím."

„To je v pořádku Dani. Moc vám to přeji." pohladím Danu přátelsky po rameni.

„Já taky!" přitaká ihned Sendy. „Je to vážně kus Dano. Kde jsi ho sehnala?"
„Vlastně si on našel mě." povídá Dana a my ji bedlivě posloucháme. „Chodí také do zdejší knihovny a prej mě tam už několikrát viděl, ale bál se mě oslovit. V pátek jsem hledala knížku o bitvě na Bílé hoře a nemohla jsem ji najít. A když viděl, že ta už asi hodiny bezmocně hledám, přišel za mnou a řekl, že je ta knížka už vypůjčená. A pak jsme spolu strávili den a na druhý den mě pozval do kina a pak do cukrárny. A pak mi řekl, že mě má rád už hodně dlouho, a že bych chtěl být víc než kamarád." když to Dana vyprávěla byla rudá jako pivoňka, ale na tváři měla úsměv a v očích jiskřičky štěstí.
„Ú. To je dokonalé." tleská Sendy a rozplývá se jako máslo na plotně. „Taky bych chtěla prožít takové seznámení." náhle se zarazí a obrátí svou blonďatou hlavu ke mě. „Marky, promiň za to, co jsem ti včera řekla v té cukrárně. Nemyslela jsem to tak."
„To je v pořádku." ujistím ji.
„Já jen. V poslední době ti hrozně závidím." to mě překvapí. Jak může Sendy Nilssonová závidět mě? Co mi může závidět.
„Cože?" vyhrknu.
„Však víš. Ty teď máš Nebesu, máš super brášku a Patrika." povídá Sendy a já na ní vidím, jak těžké pro ni je to přiznat.  „Taky bych chtěla někoho, kdo by mě měl rád."
„Máš nás." poví zase Dana.
„Jo. A nás už se nikdy nezbavíš." povím zase já a rozdrtím Sendy v pevném objetí.
„Přesně tak." Obejme Sendy i Dana. Všechny tři se smějeme. A já cítím, že je mezi námi zase všechno tak jak má být. Už jsme zase nejlepší kamarádky a už to tak i zůstane! 

Holky se mnou zůstanu do té doby, než se rodiče vrátí z veteriny. A i když se už setmělo a slunce zapadlo, stejně připravíme Badýskovi pohřeb. Táta vykopal jámu hned pod vrbou, jež jsme tam spolu před několika lety zasadily. Všichni stojíme okolo a přihlížíme jak táta pokládá Badýskovo tělo do jámy vystlané jeho oblíbenou dekou. Do jámy dáme také Badýskův oblíbený míček a pár kostiček, aby měl něco na cestu do nebe. Všichni brečíme. Já, Lenka, Sendy, Dana, mamka. Dokonce i táta má vlhké oči, ale stejně nejvíc zná brečí Tomášek. Jeho malinkaté tělíčko se třese v přívalech smutku. Obličejík má od slz úplně promočený a z nosu mu tečou nudle. Drží mamku pevně okolo pasu a pozoruje tátu, jak zasypává hrob. Modlím se a říkám komukoliv, kdo je tam nahoře, že Badýsek byl hodný pes, a že si zaslouží jít do psího nebe. Ani nevím, jestli psí nebe existuje, ale to je jedno. Chci, aby se Badýsek měl i po smrti, co nejlépe. 

Když je po pohřbu, Dana se Sendy odchází domů. Ptaly se mě, jestli tu se mnou nemají zůstat, ale já řekla, že ne. Potřebuji být teď sama. Ještě než odejdu do domu, připravím Nebese box na noc a dám ji čerstvé seno a vodu. Políbím jí na dobrou noc a odejdu do domu. Zmožená smutkem a s nateklýma očima do pláče, ulehám do postele. Přemýšlím  o tom, co se dnes stalo. A je mi vlastně veselo. Ten starý Bad! Kdyby nebylo jeho, možná bychom s holkami byly rozhádaná ještě mnoho dní. Jenže on vždycky věděl, co je pro mě dobré a tak se i po svojí smrti postaral, aby bylo se mnou všechno v pořádku. Jenže všechno nebylo. Čím dál více jsem začínala přemýšlet o Patrikovi. Byla jsem rozhodnuta si s ním v pátek na tréninku promluvit a všechno urovnat. Jenže teď už jsem nevěděla, jestli chci, aby se to mezi námi všechno urovnalo. Přece jen bylo hezké, že jsem mohla mít malinkaté podezření, že se mu líbím. Ba co víc. Že mě má rád.