BTS oneshot

56. DRUHÁ ŠANCE

Yoongi

Dochází mi inspirace. Jsem jako prázdná schránka. Jako bych už neměl vůbec žádný důvod pro co žít. Jsem jako nějaký zasraný stroj. Nic mi nedělá radost. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy dobře pobavil. Nebo kdy mě dojímal nějaký přihlouplý film. Či texty písní jiných interpretů.

Když nic necítím, nedokážu nic vydat. Nedokážu zahrát ani pitomý tón na klávesy. Natáhnu k nim ruku s tím, že to znovu zkusím, jenže se zaseknu. Jako by někdo zastavil film. Nedokážu se ani pohnout.

Poslední album jsem vydal před dvěma lety. Taky mi dlouhé tři roky trvalo, než jsem ho dal dohromady. Měl jsem turné, několik rozhovorů, spoustu focení, hodně práce.

Jenže to bylo. Teď je teď.

Nic už nedává smysl. Ani netuším, proč pořád chodím do studia. Vždycky se tady ráno zavřu, sednu si na gauč a scrolluju na Instagramu. Večer mě vyzvedne Hobi nebo Namjoon a jdeme na večeři. Občas padne i pár lahví soju, ale tohle už dlouho nebylo.

A další den zase.

Občas mám pocit, že jsem chycený v nějaké podělané pasti. Jako by mě společnost držela za koule a kroutila jimi. Utahovali je k co největší upjatosti a nedovolili mi žádný přešlap. Fanoušci na tom trvají. Bez ohledu na to, že se živím rapem, pořád musím mít image dokonalého chlapce. A taky svobodného, pochopitelně.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem měl naposledy sex. A nejhorší na tom je, že to není ta nejsmutnější věc v mém životě.

Zase scrolluju na sítích, když na mě vyskočí tanec nějakého kluka. Chci to přeskočit dál, ale zaujme mě jeho styl oblékání. Černé volné kalhoty s kapsami po stranách. Černý nátělník i mikina. Kapuci má na hlavě. Stejně černé má i vlasy a taky líčení kolem očí.

Ani jeho pleť nemá normální barvu. Je bledý jako stěna. Ale podivně atraktivní. A umí dobře tancovat.

Sám nevím proč, ale začnu ho sledovat. Beztak si toho ani nevšimne vzhledem k tomu, že má přes dva miliony sledujících. Obdivuhodné na někoho, kdo postuje taneční videa.

Ale dojde mi to o pár dní později.

Vyjdu zrovna ze sprchy, když na mě cinkne upozornění, že někdo, koho sleduju, jede živý stream. Rychle se usuším a dám si ručník jen kolem pasu. Otevřu Instagram a najedu na ten stream, když můj telefon začne řvát jako na lesy. Trochu se leknu a snížím hlasitost.

Uchechtnu se, když poznám toho černovlasého bledého tanečníka. Jeho přezdívka je SweetMochi. Má i svůj vlastní hashtag.

Zrovna streamuje v klubu, ale to na tom není to nejlepší. Je DJ. Nenatáčí klub, ale jen sám sebe, jak hraje. Všimnu si, že za ním je i velká obrazovka a nejspíš na ní vysílá i sám sebe

Pousměju se nad tím. Tenhle koncept mi přijde velmi zajímavý. Navíc si tím přijde na dobrý prachy. Už teď tam má přes dvě stě tisíc diváků.

Hodím telefon na postel a zaposlouchám se do jeho hudby. Během toho se obléknu do tepláků a volného trička. Není to vyloženě špatné, ale je to prostě obyčejná klubová hudba.

Má stejný rytmus a opakuje se to samé pořád dokola. Tohle baví lidi akorát pod vlivem extáze.

Už to chci vypnout, když najednou změní rytmus. Nakloním hlavu k rameni a usadím se na okraj postele.

SweetMochi začne zpívat. Není to žádný původní song, jen převzatý od jiného interpreta, ale v jeho vlastním podání. I s jeho vlastní produkcí.