BTS oneshot

57. DRUHÁ ŠANCE pt. 2

Yoongi

Zablokoval si mě. Zablokoval si mě úplně všude, kde se dalo. Nemůžu se mu dovolat, zprávy mi chodí zpátky jako nedoručené a na sociálních sítích ho vůbec nevidím.

Byl jsem v klubu, kde dělá DJ, ale dal výpověď. Dokázal jsem zjistit, kde bydlí, jenže se přestěhoval.

Jako by se vypařil z povrchu zemského.

Nemám nejmenší tušení, co dělat. Zkoušel jsem ho hledat i na sítích jiných lidí, ale nejspíš teď ani nikam nechodí.

Copak jsem mohl vědět, že si prošel něčím takovým? Že mu umřel manžel nebo že by byl vůbec ženatý v tak mladém věku?

Byl jsem trochu ostřejší a vím, že jsem se mu neměl hrabat v telefonu, ale myslel jsem, že je můj, když mi vibroval pod uchem. A vyděsil jsem se.

Nejenže někomu napsal o nás dvou, on mu i řekl, že ho miluje. Psal mu o mně. Kdybych měl jen malinké tušení, že to dělá v rámci nějaké své vlastní terapie, byl bych na něj pyšný. A rozhodně projevil trochu víc empatie.

Zavřu se ve svém studiu a dělám to, co dříve, než jsem ho poznal. Jen s tím rozdílem, že mu píšu dopis. Napíšu mu, co pro mě znamenal ve chvíli, kdy jsem ho poprvé viděl na sociálních sítích. Jak jsem nedokázal pochopit, proč mě tak uchvacuje.

Ten jeho stín minulosti jsem viděl. Vznášel se kolem něj, jen jsem ho neuměl pojmenovat. Tu hranou veselost jsem prokoukl, aniž bych o tom věděl.

Píšu mu, jak jsem s ním byl šťastný. Jak jsem se těšil na každou minutu, kterou s ním trávím. Jak jsem se pokaždé smál jeho neuvěřitelně trapným vtipům, ale i jak jsem nesnášel, že jim nikdo jiný nerozumí. Byli jsme prostě na stejné vlně, jenže byla soukromá.

Omlouvám se mu. Tak moc mě mrzí, že jsem neviděl, že se trápí a neměl víc pochopení. Že jsem se choval jako kretén.

Taky jsem na něj naštvaný, že mi to neřekl. Že mi to nevysvětlil a pak mě ani nenechal, abych se mu omluvil. Prostě mě od sebe odstřihl, jako bych pro něj byl vzduch. Jako bych neexistoval.

A nakonec... mi prostě chybí.

„Čau," houkne Namjoon ve dveřích do mého studia a zmateně se rozhlédne. „Konečně jsi našel inspiraci?" pousměje se a ukáže na papíry, které jsou rozházené všude kolem mě. Dopis pro Jimina.

„Inspirace," odfrknu, jak mi to najednou přijde nedůležité. Zahledím se na první list svého dopisu a hodím tužkou do místnosti.

Jenže... jako by se v místnosti najednou zastavil čas.

Koukám na svá slova pro Jimina. Na všechno, co pro mě znamená na listech papíru. Namjoon na mě mluví, ale já své papíry roztáhnu víc od sebe.

Vidím to.

Když nemůžu Jiminovi říct do očí, co všechno pro mě znamená nebo mu poslat ten dopis, můžu mu to říct tak, že s jistotou vím, že mě vyslyší. Aniž by třeba chtěl.

„Do hajzlu," vydechnu a podívám se na Namjoona, který na mě hledí svrchu. „Napsal jsem koncept celého alba jen za několik hodin."

„Vrátil ses zpátky do sedla," uchechtne se a vezme místo vedle mě na pohovce. „Můžu?"

„Ne," řeknu rychle a posbírám své papíry na jednu hromadu. „Je to moc osobní. Musím to učesat do správného kontextu, aby to poznal jen on."

„On?" nechápe a já sklouznu na podlahu. Vezmu si nový papír a tentokrát se pustím do přepisování. Nadpis alba: Dopis.

„Jsi si jistý, že to chceš pustit ven?" zeptá se mě pan Bang, výkonný ředitel agentury. „I já tam slyším ten romantický kontext. Dojde to úplně všem."