BTS oneshot

58. NÁHODA NEBO OSUD

Jungkook

Nechápu, co se mohlo posrat. Měl jsem jediný úkol. Zabít toho thajského sráče Sarangukpira, protože okradl otce o necelé dvě miliardy. Blbec si myslel, že si toho nevšimneme.

Zabil jsem ho i jeho muže, ale doopravdy nechápu, kdo po nás teď jde. S Jacksonem se nám nepovedlo jim ujet v autě. Rozstříleli nám kola uprostřed ulice před spousty lidí. Museli jsme po svých.

„Měli bychom se rozdělit," řeknu Jacksonovi, když se nám podaří skrýt za rohem nějaké budovy. Pořád nás pronásledují. „Splynout s davem."

„Tvůj otec mě zabije, jestli se ti něco stane," zavrčí, ale jen se uchechtnu.

„Postarám se o sebe," odvětím a kývnu na něj důrazně hlavou. „Zkus sehnat pomoc. Chci ty sráče živé. Zajímalo by mě, co po nás chtějí."

„Nemyslíš, že jsou od Sarana?" ušklíbne se, ale zakroutím hlavou.

„Tihle nevypadají, že jsou z Thajska," zamumlám a kouknu za roh, jestli jsou nám ještě pořád v patách. Trhnu sebou zpátky za roh budovy tak, tak. Málem mě zahlédli. „Sejdeme se na náměstí u sochy."

Jackson kývne hlavou a pak ten blbec ze sebe udělá návnadu. Vyjde do uličky, hvízdne a ukáže na ně prostřední prst. Stihne utéct, když po něm vypálí ze zbraně a já se rozběhnu uličkou dál. Opačným směrem než on.

Zahnu do další uličky a pokusím se ztratit v tomhle bludišti mezi domy. Nemám nejmenší tušení, kde jsem, což mi poskytuje určitou nevýhodu.

Po cestě ze sebe shodím sako a vytáhnu si košili z kalhot, abych skryl zbraň u pasu. Potřebuju si změnit vzhled, abych jim to ztížil.

Dostanu se na hlavní třídu, kde je pořád spousta lidí i na takto pozdní hodinu. Prsty si promnu čelo a zpomalím krok, abych se mezi ně v klidu vmísil. Sklopím tvář k zemi a sem tam se ohlédnu, jestli nenarazím na někoho podezřelého, ale zatím jsem v pohodě.

Všimnu si věšáků s oblečením, tak se přimotám mezi lidi. Natáhnu ruku, otočím se kolem své osy a rychle sundám mikinu s kapucí. Protáhnu se kolem jedné starší paní a u toho si tu mikinu nasadím. I kapuci na hlavu.

Sklopím tvář k zemi a znovu se ohlédnu, jenže se zarazím. Jsou tady.

Zhluboka se nadechnu a pomalu kráčím dál. Sehnu se, jako bych si chtěl zavázat tkaničku a zabočím za roh do menší uličky. Pokusím se skrýt mezi dveřmi nějakého domu, když mi pohled padne na muže v kostkované košili.

Opírá se o motorku a jen kouří. Je otočený k nějakým dveřím, které nejspíš vedou do klubu dle toho randálu, co se z něj line.

Hvízdnu na něj a kývnu bradou, když si mě všimne.

„Pomůžeš mi?" zeptám se ho. Uchechtne se. Nebo se mi vysměje a zakroutí hlavou. „Zaplatím ti."

To už ho zaujme. Potáhne z cigarety a zahledí se mi do očí.

„Dvě stě táců," poručí si, tak kývnu hlavou.

„Potřebuju odvést na náměstí," řeknu mu a dojdu k němu. Chci nasednout na jeho motorku, ale on natáhne ruku, abych mu ty prachy dal. „Nemám peněženku. Ani telefon. Když mě tam dostaneš, sejdeme se tam s mými lidmi a oni ti zaplatí."

„Nabízíš prachy, ale žádné nemáš?" odfrkne a znovu zakroutí hlavou. Odhodí nedopalek cigarety a já se ohlédnu za sebe, jestli mě už nenašli.

„Hele, já tě fakt prosím," zamumlám a podívám se mu do očí, když on mě chytí za zápěstí.

„Pěkné hodinky," podotkne.