Payphone in Central park

Chapter 1

Clara

„Než se někam dovolám, umřu..." Se zaujetím jsem si znovu přečetla fixou napsanou větičku, na telefonní budce u výstupu z parku na 5th Ave. Zavázala jsem si tkaničku a prohrábla baťoh... Se smíchem jsem napsala sama krátký vzkaz a vběhla do parku.
Proběhla celým parkem, vrátila se domů, vysprchovala se a hnala se znovu k parku. Do metropolitního muzea umění, kde jsem pracovala. Když padla zavírací doba a návštěvnící odcházeli, mnula jsem si čelist, která bolela od samých úsměvů a neustáleho mluvení.
S pomyšlením, že autobus stihnu tak tak, jsem se prohnala kolem vrátnice, houkla přání dobré noci a s časovou rezervou tří minut, jsem se udýchaná zlomila v pase u oné budky. Skoro bych na zprávu zapomněla, kdyby nesvítila pod tou mou další věta.
„Myslel jsem, že jsem jediný, kdo si stěžuje... Nebo je to jen reakce na vzkaz, bez tváře?" S nakrčeným čelem a poté naštvanějším výrazem, jsem nastoupila do autobusu. Neměla jsem čím odepsat a z ničeho nic, mne zajímala osoba „bez tváře."

„Spíš to druhé... Mobilní telefon ti nic neříká?" Další den, s pobaveným výrazem jsem dokreslila smajlíka a znovu zamířila do muzea. Ačkoliv jsem dnes končila dřív a měla vyrazit na druhou stranu parku, kde jsem měla blíž kavárnu, ve které už touhle dobou seděla máma, zamířila jsem k 5th Ave.
„Drzá osoba..." I zde byl přikreslený smajlík a zpráva pokračovala. „K mé smule se vybil... Jsi děvče?" Vyprskla jsem smíchy. „Jsi chlapec?" Do kavárny jsem doběhla s vyplazeným jazykem a rukávem plným omluv...

Liam

Prohnal jsem se skrze křoví a doufal, že nenarazím už na žádné fans a že ty, za mými zády, setřesu. Za běhu jsem se modlil, aby mobil, který se do mrtě vybil se smiloval, a dovolil mi zavolat si odvoz. Samozřejmě nic... Zabrzdil jsem u budky, naházel drobáky a čekal, až se hovor přesměruje. Kapuce stažená do čela, srdce bouchalo do žeber a jekot dívek se blížil. Semkl jsem víčka, se sluchátkem na uchu sklonil hlavu níž a snažil se splynout se zdí vedle. Volnou rukou jsem rejdil v kapse mikiny a konečky prstů nahmatal tenkou trubičku. Fix... Asi abych zapadl, nebo z nudy, nebo prostě jen tak, načmáral jsem na budku první větu, co mě napadla a co nebyla tak daleko od pravdy. Kdyby mě ty holky dostaly do ruk, asi bych se nevrátil ve stavu, v jakém jsem odešel. Kupodivu, dav proběhl kolem mne bez povšimnutí. Z velké části za to mohl i chlap, který mi nevědomky dělal stěnu. Měl dva metry, minimálně sto kilo... Drobeček... Nebylo mě přes něj vidět. Jen co holky zmizly a prach z pod jejich noh se usadil, do ucha mi zavibroval Hazzův hlas. „Odvoz! Okamžitě!" Neslyšel jsem jeho protesty, položil jsem sluchátko a za deset minut se objevil v autě. Jak se patří, navztekaný a do běla rozpálený.
„Neříkej, že ruším?" „Spal jsem! Co se jako děje, sem si mohl po svých a teď si chceš vozit prdel?" „Fanoušci..." Chtěl něco říct, ale sklapl. Není to tak dávno, co on volal mně a prosil o záchranu.

Vyhodil mě na hotelu a sám se pozval nahoru. O deset minut později jsem ho našel ve své posteli, jak dlouhého tak širokého, funícího jako starýho psa... S úšklebkem jsem se šel nasnídat a zalezl k televizi. Když jsem si šel k večeru zase zaběhat – sebevrah – do Central Parku, vzal jsem to druhou stranu.
Na 5th Ave jsem vběhl jedním z mnoha vstupů a málem se srazil s cyklistou. Prskal nadávky a já si četl vzkaz vedle mého.

„Na umírání je brzo, nemyslíš?" Zacukaly mi koutky. Evidentně se někdo nudil nebo čekal na spojení hovoru stejně dlouho, jako já.
„Myslel jsem, že jsem jediný, kdo si stěžuje... Nebo je to jen reakce na vzkaz, bez tváře?"

Vyrazil jsem do parku. Tentokrát jsem se jistil i brýlemi a šátkem kolem pusy. Vypadal jsem víc, jako úchyl, číhající na oběť, než běžec... Cestou zpět jsem to vzal opět na 5th Ave, ale nic víc dopsáno nebylo.
Hned další ráno jsem vyrazil znovu. I když se mi ani za Boha nechtělo. Odpoledne nás čekalo vystoupení a měl jsem spíš chuť lenošit. Jenže... Co když přibyl další vzkaz?

„Spíš to druhé... Mobilní telefon ti nic neříká?" Byl tam. Tentokrát byl napsaný rozmáchlým písmem. Osůbka zjevně pospíchala.
„Drzá osoba... K mé smule se vybil... Jsi děvče?" Tiše jsem doufal, že to není kluk, co si myslí, že já jsem holka. I když... Napsat by mohla osoba cokoliv. Cestou domů jsem našel jen svou zprávu. Celkem mě to to zamrzelo, ale co... Je divné, upnout se na něco takového... Zvláštní.

„Co je?" Zavrčel Niall, když jsem se přes něj nahnul, abych z okýnka viděl na budku. Samozřejmě, bez efektu. Neviděl jsem nic... „Zastav." Máchl jsem nad Niallem rukou. Prostě...
„Cože?" „Musím se na něco podívat." „Liame, teď? Už tak jedeme pozdě." Sundával si Louis sluchátka a nesouhlasně se díval, jak jej přelízám a vystupuju. Proběhl jsem se o několik metrů zpět a srdce mi zaplesalo. „Jsi chlapec?"

„Jo. A ty děvče?" Naškrábal jsem vedle dotazu a vrátil se do auta. „Co jsi tam nacvičoval?" Zamumlal řidič a znovu se zařadil do provozu. „Nic..." Opřel jsem hlavu o opěrku a v duchu si opakoval, že se nesmím přiblble culit.