Payphone in Central park

Chapter 18

Clara

Zapnout mobil byla strašná blbost. Hromada sms od rodičů i bráchy. Několik nepřijatých hovorů, několik vzkazů... Vždycky všechno moc hrotili... Odhodím mobil a belhám se do koupelny. Horko těžko, tak abych si sádru nenamočila, se osprchuji ve vaně – zlatý sprchový kout u Liama! – a skáču do postele. Civím do okna, za kterým se pořád sype. Jenže teď mě to spíše deptá...
Z čisté rezignace se pokouším usnout. Jenže... Pořád mám v hlavě Liama a to vše, co se s ním a u něj stalo. Usnu za pláče, s vyřvanou bolestí hlavy.

„Liam Payne a jeho velmi zvláštní vzkaz na Twitteru! Co konkrétně dává za vinu? A komu? Více v Hot News ve tři hodiny!" Hlásí televize. Vyhrabala jsem se z postele až po jedné odpoledne. Nechtělo se mi vstát, ačkoliv jsem se budila od sedmi hodin.

„Mamko?" Otevřu dveře, za kterými někdo netrpělivě klepal. „Claro!" Div mě neumačká. Zlomí mi několik žeber v medvědím objetí, pak se ode mě odtáhne na délku paže. „Tys plakala!" Prohlíží si mě kritickým okem a pak mě zase drtí. „Ne-nemůžu dýchat!" Zpoza ní se protáhne bráška. „Zdar!" „Ahoj." Nasáčkuje se k televizi a přepíná kanál na pohádky. „Vypadá nemocně...?" „Má antibiotika. Měl by ležet... Ale jelikož tys mi vůbec nenapsala! A všechny stanice i ty rádiové řeší tebe a toho klučinu... Prosímtě, co se stalo?" Nestačím žasnout nad tím, jak je svět bulváru rychlý.
„Nic. Co by se mělo stát?" „To se ptáš mě? To on napsal nějaký status na Twitteru." „Ty víš, co je to Twitter?" Dostanu herdu do zad, až poskočím dopředu. Vrávorám a chytám balanc... „Kriste! Promiň. A cos vůbec dělala?!" „Spadla..." „Claro!" „Mamko, co po mně chceš? Nemám ti co říct. Prostě jsem si zlomila nohu a on mi pomohl. Strávila jsem u něj pár hodin a svět z toho dělá něco, co nebylo a není. Řeší to úplně zbytečně. Jen se vrtají v jeho soukromí... Nic jiného, v tom není. A co se týče onoho statusu, ve tři jsou na Hot News nějaké žhavé infomace o tom, klidně si uvař kafe a počkej si na to. Ale já jdu spát." Mlčí, lapá po dechu. Bráška dostane pusu do vlasů a skáču do ložnice. Když dopadnu do postele, dojde mi, že jsem se měla zamknout. Čekám, kdy se mamka ukáže, ale asi se ji do toho už nechce.

Ne, nechce se mi spát, ale než sedět tam a vnímat mamčin rentgenový pohled... Co bych ji řekla? Vážně není co říct... Jen mi pomohl...

Mozek i srdíčko se nějak spolčily. Vysmívají se mi. Hlavou mi víří plno otázek o tom, co a komu se vlastně snažím nalhat, že se u něj nic nestalo a nic to neznamenalo. Na hrudi mám nepříjemný tlak...
Hledám ve stolku prášky od bolesti, dám si rovnou dva a za chvíli nevím o světě. Když se vzbudím, je tma. Na stole v kuchyni je vzkaz od mámy.

„Nechci se ti vrtat v životě, nikdy jsem to moc nedělala. Ale kdyby sis chtěla promluvit, byla bych ráda... Dívala jsem se na televizi... Dle toho co on napsal soudí, že se zamiloval a tys mu utekla...." Zbytek nečtu, vzkaz putuje do koše. Zachytila jsem letmým pohledem několik slov o tom, že i když je slavný, tak by nám to mohlo vyjít a to mě odradilo od čtení dál.

S nervozitou volám do práce. Tam se kupodivu nic neví, naštěstí. Šéfová mě lituje, ale nemám si dělat starosti. Až se uzdravím, mám ji opět zavolat a domluvíme se, kdy nastoupím. Teď vezmou nějakého brigádníka...

Liam

Od šesti civím do stropu. V sedm se hrabu z postele a jdu si udělat kávu. Klepu se na terase s cigaretou a hrnkem kávy. Přestalo sněžit... Je pochmurně, mlhavo, jedním slovem hnusně. Tak nějak to vykresluje mou náladu.
Na Twitteru se strhla vlna reakcí... S úšklebkem si vybavím ty dva tábory, které vznikly. Polovina tvrdí, že mi mají dát pokoj a smířit se s tím, že budu mít partnerku. „Hlavní přece je, aby on byl šťastný!" Zněla jedna z mnoha reakcí. Zbytek jen pomlouvá a kritizuje...
Jasně... Jenže ke štěstí jaksi musí být dva...

Znuděně se dívám na televizi, kterou mám po hodině jako zvukovou kulisu a hledám si tady v okolí byt. Mohl bych se sebrat a zmizet zpět do Londýna, nebo k našim... Ale to se mi moc nechce. Nehodlám doma poslouchat žádné dotazy ohledně Clary. Bohatě mi stačí těch několik sms. Mamka prosí, ať ji zavolám, když já ji to neberu...
Vylížu se z toho sám... Však co, nic mezi námi nebylo, nic se nestalo a těch pár pus... Vem je čert!

V hlavě se mi ozve hlásek, proč si teda hledám byt. Přece bych mohl doklepat volno tady na hotelu... Sám sebe se snažím přesvědčit, že to dělám kvůli většímu soukromí pro sebe, než že doufám, že mi Clara zaklepe u dveří.
Vybral jsem dva byty. Celkem dobrá lokalita... Obvolal udaná čísla a domluvil si na zítřek prohlídku.