Payphone in Central park

Chapter 27

„Liame?" „Ano?" V očích se mu blýskalo a sevření kolem volantu způsobovalo, že mu klouby zbělely.„Neudělej nic, čeho pak budeš litovat." Naklonil se přes sedadlo a tajemně se usmál. „Budu litovat všeho, co neudělám, vůči tvé osobě." Se smíchem hledám jeho rty. Hladí mě po tváři a když se odtáhne, oči má naplněné něhou. „Jsi pro mě moc důležitá a já nikomu nedovolím, aby mi tě vzal." „Já vím. Miluju tě." Zamumlu mu do rtů a uteču.

S kyticí lilií čekám, až mi Jessie otevře. Slyším její šouravé kroky i veselý hlásek oznamující, že už se blíží. Dole na recepci mě žena s úsměvem navedla, kam se dát a nezapomněla dodat, že jsem její první návštěva. Což mě sice mrzelo, ale dalo se to čekat...
„Dobrý den?" „Dobrý den!" Vykouknu zpoza kytice a ona vykřikne radostí. Může mě umačkat a vtahuje mě do bytečku. Maličká předsíňka a větší místnost, kterou tvoří část kuchyňské linky, postel, stůl a čtyři židle, komoda s televizí a skříň. Toť vše...

„Ty víš, jak překvapit!" Chystá na kávu a rozkrajuje jablečný koláč. S neskrývaným hladem se do něj zakousnu a ona mi se smíchem chystá další porci.
„Vypadáš úžasně! Řekni mi, kdopak za to může? Určitě v tom někdo má prsty. Tak šup, honem povídej." „To vaše sýčkování s Liamem... Splnilo se to." Pod vousy si zamumle cosi o tom, že jako by to neříkala a čeká, až ji vše povyprávím. S úsměvem mi do toho neustále skáče a když skončím, nahlas doufá, že se tu Liam taky ukáže.

"A co vy? Jak se tu žije?" „Ále, dá se to... Není to takové, jaké jsem si na jednu stranu představovala, ale na tu druhou se to dá." „Chovají se k vám škaredě?" „Personál? Kdepak! Jsou tu moc milí... Chodí sem i pár studentíků, na praxi, tak jsem v kontaktu i s mladými.... Ale ostatní nájemníci... Většina chlapů tu je pořád nakrknutých a ženský se navzájem pomlouvají. Ani nechodím do společenské místnosti, raději jsem tady a luštím křížovky. Už mi dochází..." „Skočím vám nějaké koupit, kousek odtud je trafika. A cestou zavolám Liamovi, jak to vypadá, jestli s ním máme počítat." „Vyřiď mu, že dojít musí! Moc ráda ho uvidím. A než se vrátíš, nachystám na bábovku, ať máte co na večeři." Zamrká a odšrourá se k lince.

V tašce mám několik druh časáků, dokonce i nějakou červenou knihovnu, jsem tam našla a několik svazků křížovek. Stepuju kousek od domova a čekám, až mi Liam zvedne telefon.

Liam

„Jsem na cestě, co ty?" Rozešlu hromadně klukům zprávu a čekám na odpovědi. „Jsem na parkovišti." „Vyjíždím, zaspal jsem." „Budu tam za tři minuty." Dojde mi do pár minut odpověď a když vjíždím na parkoviště, mává mi Niall.
„Tak co ta princezna? Jak ji je?" „Vystresovaná a vyděšená... Ale jinak se zdá být v pořádku. Kámo... Kdybys slyšel, jak hystericky zakřičela. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. V první moment mě napadlo, že jsi to ty a kluci a udělali jste přepadovku, ale vidět ty ksichty novinářů... A hlavně její uslzenou tvář a ten strach v očích. Měl jsem chuť je všechny zabít." Niall mi chápavě stiskne rameno a zatímco čekáme na Louise a Harryho, on poskakuje zimou já kouřím.

„Jsi zaspal sám?" „Haha. Ne, když už to chceš vědět, ale nezvonil mi budík. Zapomněl jsem si ho nastavit." Věnuje mi Harry škleb a o něčem se baví s Niallem. Louisovi tři minuty se protáhly asi na patnáct a mezitím Niallovi neustále zvoní mobil. Dylan nás uhání a zjevně se na můj post, spolehlivého a hodného Daddyho, posunul Nialler. Ten mu to však tvrdošíjně nebere a dělá, jakoby to neslyšel.

„Sorry, sorry. Zácpa." „Tvoje?" „Dopravní." Ušklíbne se Loui a napaluje si cigaretu. Niall protáčí panenky a opět začíná poskakovat. „Hul, nebo umrzne." „Jak kdybys nemohl kouřit v autě a – Payno!" „Dokouřím to dřív, než on. V klidu." Když se k Niallovi přidá i Harry, rezignovaně jim jdeme v patách a až u vchodu, típáme cigarety.

„Dobrý den!" Usmívá se na nás recepční a i když jsem naštvaný, úsměv ji oplatím. S kluky mávneme na pozdrav a čekáme, až sjede výtah.

„Hlavně buď v klidu, neječ a nechytej ho pod krkem. Pokusíme se to vyřešit nějak normálně. Když s ním nebude řeč, můžeš mu rozbít hubu." Zachytil mě Harry za rameno a protáhl se do dveří jako první.
Dylan už seděl za stolem, ve tváři se zračil krokodýlí škleb a když na mě zaostřil, úsměv se ještě víc protáhl.

„Tak pánové, pozítří vás čeká vystoupení v ranní show. Doufám, že se za vás nebudu muset stydět." Myslím, že v tu chvíli padla i hráz sebeovládání kluků. „Jak jako stydět?" „Prosím?" „Si teď děláš srandu? Co to meleš za hovadiny?" Oni se překřikovali, já se opřel v křesle a pobaveně tuhle scénku sledoval.