Payphone in Central park

Chapter 48

„Ona byla ochrnutá?" „Jo... Taky jsem tomu nechtěl věřit, kdybys ji viděla, ani by tě nenapadlo. Podívej..." Ukáže mi další fotografii na webu, kde pomáhají takovým, jako jsem já.
„Chci tě tam vzít. Jsou tam i pokoje, můžeme si jeden pronajmout. Claro, co ty na to? Tady nám už víc nepomůžou, jsme tu dlouho a já už nemocnici vystát nemůžu. Pořád dokola s tebou dělají to samé, já plním jejich pokyny, ale zdá se mi, že to nemá efekt. Za tři měsíce, zvládneš pohnout palcem... Chtěl bych to zkusit tam."

Jako obvykle, se dívám do stropu, kam Liam začal postupně lepit fotky. Ty z doby před nehodou, i teď... Změna, oproti prasklinám...

Zhruba po měsíci, kdy on se mnou trávil veškerý čas a kluci kvůli nám rychle dokončili album a vyhlásili pauzu, na dobu neurčitou, přišli i oni na návštěvu. S větším nadšením, jsem vítala Selenu a Kendall. Konečně jsem si nepřidala jako mrzák. Seděly mi v posteli, chechtaly jsme se na celý pokoj, až na chodbu a Liam, kterého kluci odtáhli ven, nás při kontrole sledoval s úsměvem.

„Tak co? Zkusíme to?" „Za zkoušku nic nedáme."

„Ahoj! Já jsem Mandy!" Brala mi dlaň do své, usměvavá žena. „Ahoj, Clara. Těší mě." „Mě taky, moc! Liame, Lucy se po tobě ptala, je tady." „Já-" „Já si chci s Clarou promluvit, pokoj máme pro vás nachystaný." „Na chvilku si odskočím." „Jen jdi, za mladší." „Haha." Zakřením se a Liamův smích se pomalu ztrácí.

„Kdy se narodí?" Několik mužů mě položilo do postele a Mandy si ke mně přisedla. „Za dva měsíce mám termín, tak uvidíme, jestli si nepospíší." „Bude to?" „Chlapeček." Hladí se po bříšku.  „Gratuluju..." „Vím, co si myslíš, a i mně bylo řečeno že děti mít nebudu a teď? Nevím, kde mi z nich hlava stojí. Liam mi při hovoru řekl, že za dobu v nemocnici, ti rozhýbali jen palec... Řekl mi i to, že doteď při cvičení pláčeš a chápu to. Jako jeden z mála... Ta bolest je neskutečná, ale ty jsi nesmírně statečná.
Naučila jsem se nové a jiné metody, až přijde Liam, probereme, o čem jsou. Všechny dokumenty jsem mu poslala... Jen ti dopředu musím říct, že ty metody opravdu velmi bolí, že nebudeš plakat jen ty, ale i Liam, protože vidím, jak moc tě miluje a to že ty máš bolesti, mu nebude lhostejné. Ale ty metody jsou velmi účinné." Pohlédne ke dveřím a do postele, z druhé strany dosedne další osoba.

Je to mladý kluk, vypadá sotva na osmnáct.

„Ahoj, já jsem Filip a byl jsem na tom jako ty. Jsem parkourista, spadl jsem z deseti metrů – fakt blbej nápad, skákat po lešení – a ochrnul. Mandy a její tým, mě dal dohromady, pomohli mi a i když to kurevsky bolelo, chodím, hýbu rukama a hlavou. Nemám jediný problém. Mandy mi volala, jestli bych tě nemohl přijít podpořit." Usmívá a bere mě za dlaň.
 „Jediný, co je k tomu od tebe potřeba, je víra a vůle. Já to totiž bojkotoval i tady, měl jsem pocit, že je vše proti mně a oni mě jen trápí. Zpětně vím, že mi opravdu chtěli pomoct a nebýt nich, ležel bych a nemohl si ani otřít pusu."
„Filip byl kokosový ořech." Vyprsknu smíchu, zmíněný protočí panenky a střelí pohledem k Mandy. „Ale když pochopil, že to má efekt, začal makat. Od té doby, mi sem jezdí a pomáhá lidem... Od ochrnutých dětí, po dospělé i starší..." Kývám, ona odchází a Filip mi popisuje svou cestu a jeho úspěchy a pokroky.

Když jsem po třech měsících schopná pohnout pravou rukou, nevěřím tomu. Po tom všem trápení, slzách, křiku... Fascinovaně se dívám na pravačku, jak s ní hýbu po posteli. Jsem na pokoji sama, Liam se šel vykoupat a než se vrátí, jsem schopná ruku zvednout nad sebe.

„Dnes jsi byla jako vždy, skvělá. Bolí mě to i za tebe..." Dosedne mi Liam do postele a hladí mě po tváři. „Pojď ke mně, chci ti dát pusu." S úsměvem se nade mě nakloní a sotva se jeho rty otřou o moje, překvapeně se ode mě odtáhne a nevěřícně mě chytá za ruku, když se mi jej povede obejmout kolem krku.

„Lásko..." „Jde to, pomaličku!" Přivře oči, přidržuje mi zápěstí a konečky prstů, kloužu po jeho tváři.