Payphone in Central park

Chapter 22

„Kdybys koupil větší byt, mohli jsme bydlet v jednom." Remcá Louis už tradičně, další odpoledne. „Sklapni Tommo!" Okřikne ho Niall a přiskáče ke mně. „Tak co? Je to ona? Ta Clara?" „Nikoho jsem tady nepotkal. Jen-" Na poslední chvíli si to rozmyslím, včerejšek bych jinak měl na talíři pěkně dlouho.
„Co jen?" „Nic... Jdu otevřít." „Nazdar! Neruším? Teď jsem měl na návštěvě dceru od sousedky. Donesla mi cukroví, ale je ho moc. Nedáš si? Dobrej." Obrátím se. Niall mu křečovitě odpoví a Elvis se dotazuje, zda může jít dál. Protahuje se kolem a než dojde za kluky – fakt, ta předsíň je mrňavá! – Niall ví o včerejšku. Může se umlátit smíchy, následuje řev smíchu Harryho a Louise.

Bože...

„Můžu vás o něco poprosit?" Zachytím Elvise za rameno, když Niall vyžírá lednici, Louis kouří a Harry v ložnici telefonuje s mámou. „Jen povídej!" „Před nimi o té holčině nemluvte. Já... Něco jsem pokazil, a měl bych to napravit, ale... Potřebuju to udělat po svém, bez jejich pomoci. I bez vaší." Dodám pro jistotu, když se mu ve tváři rozlije pochopení. „Neboj se."

A tak šel den po dni. Občas jsem dělal, že nejsem doma. Elvis byl sice super, ale čeho je moc... I kluci se občas trhli z domluveného oběda, právě kvůli Elvisovi. Uplynul prosinec. Den ze čtyřiadvacátého na pětadvacátý, jsem proseděl před televizí a znuděně přepínal programy. Kluky jsem poslal domů, jejich mamky by mi to neodpustily.
Unavený životem, jsem se dopoledne sebral a sám šel na návštěvu k Elvisovi. Už dva dny tu nebyl, bylo s podivem, ale předtím jsem dělal, že nejsem doma, tak si třeba myslel, že jsem odjel k rodině. Klepu, zvoním... Reakce žádná.
„Pořád neotvírá? Zkoušela jsem to už předevčírem, ale televize od něj jede. Slyším ji přes zeď." Další důchodce mi málem způsobí infarkt. Objevila se na prahu dveří odnikud. „Proč jste někomu nezavolala?" „Komu? Nikoho nemá. Třeba spí..."
 Spal, jenže už napořád. I přes protesty důchodkyně jsem vyrazil dveře. Našel jsem ho v posteli, s úsměvem na rtech. Na stolku mu ležela fotografie, kterou si vyfotil skrz Louisův polaroid. Bylo to z prvního večera, kdy se i se zbytkem kluků seznámil...

Záchranka, policajti... Nechci kazit klukům Vánoce, když mi Harry přeje vše nej do Nového roku – i Silvestr jsem strávil v bytě – a ptá se na Elvise, vybruslím z odpovědi. Na špatné zprávy bude času dost. 

Možná z povinnosti, nebo spíš z provinilosti, že jsem se mu vyhýbal, platím jeho pohřeb a na hřbitově se potkám s onou důchodkyní. „On moc přátel neměl. Nerad se seznamoval. Byl to mrzout, ale srdce měl na správném místě. Vlastně... Co si pamatuju," drbe ho dál nad hrobem. „On se krom vás bavil v domě už jen s holčinou z bytu naproti. Je moc hodná, nedivím se, že si ji zamiloval. Je to takové sluníčko. Pomůže, když něco potřebujeme venku, můžeme ji poprosit... Ale teď je asi u rodičů." „Nevíte, kde její rodiče bydlí?" „Vůbec netuším." Ženština si zjevně libuje v pomlouvání. Zaklesnutá v mém lokti – to jsem zvědavý, co napíšou novináři, jestli mě někdo vyfotí. Že jsem si narazil dámu v letech a třepu se na její důchod? – a míříme k hřbitovní bráně.
„Clara je strašně hodná. Až moc... Nastěhovala se sem před dvěma lety. Moc milá už od začátku. Slušná, vychovaná... Ale nastěhovala se sem i s takovým... Floutek jeden! Jinak bych musela použít nadávku... Děvkař to byl!" Pokračuje však po chvilce ticha. „Ona byla ve škole a on se v jejich posteli pelešil s nějakou její kamarádkou. Načapala je jednou, když se vracela z přednášky dřív. Akorát jsme se potkali u výtahu. Takový křik... To bylo divadlo pro celé patro. Vyházela mu věci, ta její kamarádka vyběhla polonahá. On úplně nahý... Elvis," usměje se pobaveně. „Mu na tu jeho výbavu mířil zbraní a opakoval, že jestli se tam ještě někdy ukáže, tak mu ho ustřelí." Vzpomenu si na hlaveň namířenou na můj rozkrok, au... „Od té doby Clara snad přítele ani neměla. Škoda ji, ten náš mladý medik, se ji pokouší uhnat už asi půl roku." Pravačku mám volně svěšenou podél těla, teď ji však zatnu v návalu zlosti.

Než se dostaneme domů, znám onemocnění a životní příběh všech na patře. S hlavou jako horkovzdušný balón lezu do vany a mám chuť se utopit. Jen tak... Z hecu.

Najednou se přehoupl i leden. Kluci se vrátili do NY, kvůli práci. Já strávil týden doma – výčitky nebraly konce – a každý den, naivně doufal, že uvidím Claru. Určitě je to ona... Byla by to moc velká náhoda, kdyby to byla jiná holka.

V Late Late Show se James marně dotazoval, co ta holčina... Zarytě jsem mlčel a místo mě odpovídal Harry. Vybruslil z toho celkem slušně, James sice spokojený nebyl, ale já neměl co říct.
Status děvkaře, co si užil a holčina neutekla kvůli novinám, ale kvůli mně samotnému, se blbě sundával.

Zhruba polovina února. Vracel jsem se ztahaný jako kotě ze studia. Se zíváním jsem odemykal byt a jen tak, ze zvyku střelil pohledem ke dveřím Clary. Zírám na pár kozaček, které jsou postavené na rohožce...