Payphone in Central park

Chapter 26

Sotva se ukážu v předsíni, před očima mi bleskne. Když zaostřím, s odporem se dívám do tváří tlupy novinářů. Clara si zoufale drží župan a vlna novinářů ji tlačí na chodbu. Útočí na ni s diktafony i foťáky.
„Jaké to je, být neoficiální přítelkyní Liama?"
„Cítíte k němu něco?! Nebo je to jen záminka, jak se dostat do světa slavných?"
„Platí vám za sex?"
„Vztah nebo dohoda?"
„Hodláte těžit z jeho popularity?"
Překřikují se a ona se od nich snaží marně dostat. „To by stačilo! Nechápu jak," Odrazím diktafon, který mi namířili k ústům. „Jste zjistili, kde bydlím. Ale tohle je přes čáru!" Majitel zjevně drahého fotoaparátu ztuhl a díval se na svůj přístroj, který jsem mu vyrval z rukou a odhodil. Rozkřápl se a já pocítil slabý pocit zadostiučinění. „Vypadněte!" „Liame, tvůj manažer je jasně proti tomuto vztahu, hodláš se postavit vedení?"
Zaseknu se v pohybu. Novinář zbledne a začne koktat, jenže mně to už došlo. Clara zaječí, sjel ji k nohám a plival krev. „Držte se od ní dál!" „Je to naše práce." Vydechne mi do obličeje, od pohledu, vyžilá čupka. „Jasně. A já si to pak klidně odsedím!"

Clara se mi zoufale schová do náruče. Konečně jsem u ní a ochranitelsky ji svírám. Na hrudník mi dopadají její slzičky a jestli mi teď řekne, že na to nemá, že nemůže...

Zabouchl jsem dveře od bytu a úlevně se o ně opřel. Stále se ke mně tiskne a nechce mě pustit, ani aby se odtáhla na pár centimetrů.

„Jak?!" Vydechne a vytáhne se na špičky. „Jak zjistili, kde bydlíme?!" „Dylan..." „Hajzl!" Zavrčí a znovu mi schová obličej do hrudi. „Je mi to líto." „Mně taky." Semknu víčka... Tak jo krásko, řekni mi to. Vyhoď mě ven a dodej, že už mě vidět nechceš.
„Zůstaneš tady nebo půjdeš k sobě? Nebo... Najdeš si jiný byt, když oni ví, kde bydlíš?" Vytřeštím oči. „Co-cože?" Zaskřehotám a zvednu ji hlavu. „Já tě nechci poslat pryč. Chci být s tebou. Strašně jsi mi chyběl! Jen mi slib, že jim nedovolíš, aby se ke mně dostali. Než si na ně zvyknu, což asi nebude nikdy, ale... Třeba je budu aspoň trochu akceptovat."

Clara

Obličej se mu rozzáří. Napětí vymizelo a v tmavých očích zatančily plamínky. „Mám strach ti to slíbit. Slíbil jsem i to, že tě neuvidí nahou a ty skoro nahá jsi." Zacukají mi koutky a on se smutně skloní. „Asi nezvládnu zabránit, aby se ty fotky nedostaly ven." „Ale můžeš zabránit těm dalším. Nebo... Ty chceš odejít?" „Co myslíš?" Usměje se a váhavě žadoní o pusu.
Vrátili jsme se do ložnice, ale chuť v něčem pokračovat, nebyla. S odporem jsem se dívala do okna, ležela jsem mu na hrudi a jemu neustále vibroval mobil. Nechtěla jsem se ptát, kdo to je. Připadala bych si jako stíhačka, ale po chvíli z něj vypadlo, že s kluky řeší to jejich vedení. Na to jen kývnu, co mám říct? Dylana bytostně nesnáším a to ho vlastně ani neznám.

„Nad čím dumáš?" Klouže mi konečky prstů po paži. „Proč je svět kulatý, nesmrtelnost brouka a podobně." Vybuchne smíchy a já se nad něj vytáhnu. „Netušil jsem, že jsi takový filozof."
„Až se ráno vzbudím, budeš tady?" „Chceš spát?" „Jo." Omotám se kolem něj jako liána. Strach, že když já se přestala bát a dala tomu cosi, co je mezi námi šanci, tak teď o to můžu zase přijít, narostl raketovou rychlostí. „Dej nám pár dnů, a polezu ti na nervy. Budeš chtít, abych se vrátil zpátky k sobě." „Abych spíš já nelezla na nervy tobě." „Myslíš?" „Jistě. Znám se." Další výbuch smíchu a ocitnu se pod ním. Položí mi hlavu na hrudník a majetnicky stiskne.

Chmátnu rukou na druhou polovinu postele. Do ničeho nenarazím a s úlekem si sedám. Pocit zrady se vystupňuje, když jej v bytě nenajdu.
Vařím si kávu, polykám hořké slzy a proklínám ho. To, že třeba musel odejít, mě nezajímá. Mohl mi alespoň napsat pár řádků.

„Ty jsi vzhůru?" „Vypadám, že spím?" Aniž bych se otočila, dál si míchám kávu a vedle na lince přistane papírová taška s nákupem. „Ts, chtěl jsem tě překvapit snídani." Obejme mě a ledové dlaně vsune pod tričko. „Tys plakala?!" Vytřeští oči, když se na něj podívám. Vzápětí nechápavě ruce rozhodí a vrtí hlavou. „Ženská!" Začala jsem se smát a dožadovala se, aby mě vzal do náruče. Omotala jsem mu nohy kolem boků a on mi už i za svého smíchu oplácel polibky.
„Co se stalo, prosím tě?" „Myslela jsem, že si se vypařil. Žádný vzkaz, nic... A tys byl nakupovat!" „Kdybych ti napsal, že jsem šel pro snídani, nebylo by to překvapení a hlavně, kdo měl tušit, že se vzbudíš? Tajtrlíku..."

„Kdo je to?" „Dylan." Otočil mobil displejem na stůl. Ve tváři se mu vystřídalo několik emocí. „Budu muset na chvíli za kluky. Chceš jít se mnou?" Překotně vrtím hlavou v nesouhlasu. „Na jednu stranu se mi nelíbí, že tě tu ale nechám." „Ráno ti to nevadilo." „Přestaň." Uchechtne se a zrak mi sklouzne na papírek s adresou Jessie.
„Půjdu k Jessie." „Víš adresu?" „Jasně." „Ok. Tak se nachystej, odvezu tě tam."

„Zavolám ti, a Jessie pozdravuj." Zaparkoval těsně u budovy, kde nyní Jessie bydlela. „Však se můžeš k nám přidat." „Domluvíme se pak." Mrkne a já raději neuvažuju nad tím, co se ve studiu bude dít.