Payphone in Central park

Chapter 23

Clara

„Než něco začneš, počkej!" Odtahuje táta mámu zpět do kuchyně. Jacka má v závěsu a Adam mě může umačkat.
Když se došmatlu do kuchyně, Jack lhostejně přikyvuje, mamka se tváří nabroušeně ale jak mě vidí, roztaje.

Ve výsledku... Nebyl to tak špatný nápad. Pečení s mámou, hraní her s Adamem, proklábosené noci s Jackem... Vidět bráškovu radost ráno pětadvacátého je super, táta kritickým okem sleduje, jak napaluje prskavku – tak to začalo i minule -, Jack sedí dostatečně daleko od obnovené vitríny a mamka prozatím vypadá, že se nervově hroutit nebude.
O Liamovi nepadne ani jedno slovo, ani o jiném klukovi. Místo toho rýpají do Jacka, kdy nám představí tu svou britku. Adam přijde se svou troškou do mlýna s oznámením, že dostal od nějaké kamarádky pusu.

Přesně v těchto momentech jsem schopná přestat na Liama myslet. Horší jsou večery... Svým způsobem mi chybí a možná i lituji toho, jak jsem se zachovala. Snažím sebe sama přesvědčit, že to bylo pro dobro nás obou.
Silvestr doma. Naši se někde baví, Adam je u kamaráda a my s Jackem sleduje Run All Night, cpeme se chlebíčky a cukrovím a já se užírám myšlenkami na Liama, který je beztak někde v klubu a touhle dobou buď na záchodech, nebo si nějakou odváží domů...

„Nechceš mi o tom klukovi říct? Táta na to sice uvalil embargo, ale... Hele prcku, nemám sebemenší problém ho najít a rozbít mu hubu. Ublížil ti, nějak...?" „Jacku..." „Vždycky jsem ti přece pomáhal. I s Jimem..." Vzpomínka na dědouška s revolverem, jak mu vyhrožuje ustřelením té jeho chlouby... Pak, Jimovi pokusy mě kontaktovat a vyražené zuby o plot díky Jackovi... „Neublížil mi. To spíš já jemu. Neřekneš to našim?" Počastuje mě výrazem, jestli si dělám srandu a poklepe na místo vedle sebe.

„Ta romance z budky se řešila i v Anglii. Kate z toho byla hotová a doufala, že ti dva beznadějně zamilovaní, jsou spolu." „Beznadějně zamilovaní?" „Měla jsi ji vidět, luštila ty vzkazy na fotce s lupou. Ty vaše srdíčka tam..." Teatrálně protočí panenky. „Kdy nás seznámíš? Jeví se jako fajn holka..." „No, už budu muset." „Budeš muset?" „No... Je ve třetím." Zadusím se sektem. „Děláš si srandu?" „Ne... Víš jak, praskne šprcka a máš prcka. Problém je, že u nás spíš platilo, stačí kapka a seš taťka." Škubne rameny a dál se zajímá o Liama.

Samozřejmě jsem se podle něj zachovala hloupě a měla bych se mu ozvat. Což odmítám a raději jdu spát.
Jack tři dny na to odjel do Londýna. Adam šlapal do školy a já se rozhodla zůstat doma do doby, než mi sundají sádru.

„Vážně už se vrátíš domů? Zvykla jsem si, že jsi zase tady." „Jo... Už stačilo, maminko. Chci mít svůj klid." „Řekla holka ve dvaceti..." Ozvalo se za mými zády remcání. Mamka mi šla nabalit jídlo – a „nechci" ji nezajímalo - a táta mě k mému překvpaení objal. „Budeš mi chybět, taky jsem si navykl, že mám svou holčičku doma." „Taky mi budeš chybět... A nebydlíme od sebe tak daleko, aby ses nemohl třeba zastavit."

Sádru mi sundali už včera, chodit jsem mohla. Noha byla sice oslabená, ale to není nic, co se nespraví. Na zkoušky mě táta vozil, zbývaly mi už jen dvě a těšila jsem se i do muzea.

V mém bytě mě do nosu uhodí taková ta typická vůně domova. Vybaluji hromadu jídla od mamky, volám do muzea a domlouvám se, že nastoupím až příští týden.
Vánoční výzdoba už skoro celá zmizela, na ulicích je vysloveně břečka, pracující jsou mrzutí, děti se těší až vyleze sluníčko...
Venku jsem strávila skoro dvě hodiny. Zastavila se i u budky a s kapucí hluboce staženou do tváře, jsem ji obcházela.

„Chybíš mi..." Překvapením mrkám na vzkaz, který tam předtím určitě nebyl. S vrtěním hlavy raději odcházím a kdy mijím hotel, kde je Liam ubytovaný, potlačím vzlyknutí. Citlivko...

Boty nechám na rohožce a dopadnu do postele. Noha bolí jako čert... Zjevně jsem svoje síly přecenila. Mnu si kotník, polykám slzy a vzpomínám, kde mám nějaké obinadlo. Asi nebudu hned běhat...
Se skuhráním se zvedám z postele, někdo zvoní. V duchu přemítám, který z ostatních nájemníků potřebuje doskočit do obchodu. No, že by se mi zrovna chtělo...
Cestou sejmu věšák s kabáty. Polknu nadávku a úlevně se zapřu o dveře...

Liam

Se značnou nervozitou vstoupím k sobě do bytu. Srdce mi zběsile buší a jako tygr v kleci přecházím po předsíni sem a tam. Vydrží mi to půl hodiny. Když znovu vykouknu, boty jsou stále na rohožce.
Natáhnu na sebe bundu, čepici, brýle, šálou si omotám polovinu obličeje a vzpomínám, kde jsem zahlédl někde poblíž květinářství... Kytice růží přece musí pomoct!

S pugétem rudých růží, plyšovým medvědem a obří čokoládou šlapu zpátky. Romantik hadra... Šance, že mi práskne dveřmi před nosem je víc než obrovská. Ale... Odmítám věřit tomu, co mi řekla.

Na posilněnou do sebe kopnu zbytek pálenky od Elvise, nádech, výdech a dveře od mého bytu se zabouchnou. Dvě minuty civím do dveří. Hlavou mi jede, jak šíleně obrovský to bude trapas, pokud je to jen shoda jmen a vyleze ven nějaká cizí holka.
„Crrr."Zvonek se rozezní, srdce mi buší ještě víc a napjatě čekám, co se dál stane.