„Moje maminka byla taky ochrnutá." „Opravdu?" „Byla." Zapojí se chlap do rozhovoru a vytáhne mě na nohy. Posadíme se všichni tři na lavičku v malém parčíku.
„Lucy měla tři měsíce, když jsem s ní byl doma a Mandy si chtěla zajet ke kadeřnici. Bylo skoro deset večer, Mandy odjela po poledni a na zprávy mi nereagovala. V noci zvonila policie, že moje žena měla nehodu a je v kritickém stavu v nemocnici. I její auto se střetlo s protijedoucím. V našem případě to byla žena. Pak vypověděla, že se pohádala se svým přítelem a chtěl prorazit svodidla a zabít se... Místo toho sešrotovala naše auto a mou ženu v něm uvěznila. Hasiči ji vystříhávali několik hodin... I ona byla ochrnutá na všechny končetiny. Měla spoustu hadiček, několik měsíců byla v kómatu a když se probrala, byl to pro mě po narození Lucy, nejkrásnější moment. I ona mi říkala, ať se rozvedeme, že se nemůžu starat o ni a malé dítě. Ať si najdu ženu sobě rovnou. Odmítl jsem a donutil ji bojovat. Po půl roce rehabilitací a cvičení se mnou, dokázala hýbat pažemi, po roce zvládla s chodítkem šourat se po chodbě. Po roce a půl zvládla s mou oporou kratší vzdálenosti a po dvou letech, jsem ji viděl, jak se honí s Lucy po zahradě." Konečně mi věnuje pohled a pak jej stočí k postavě, co se k nám blíží.
„To je Mandy." Zahledím se na ženu. Má bříško, Lucy se k ní rozbíhá.
„Řekli ji, že nebude chodit, že se o sebe nepostará a už nebude mít další dítě. Kromě Lucy a teď mimča v bříšku, máme doma dvojčata." Usměje se a poplácá mě po rameni.
„Nesmíš ji dovolit, aby tě donutila odejít. Jestli ji miluješ, tak ji to dokaž a přesvědč ji, že se o ni chceš starat. Nic mě a Mandy nestmelilo tak, jak ty měsíce, kdy byla nemohoucí. Kdy jsem ji koupal, pomáhal ji s toaletou, cvičil s ní a dokazoval ji, jak ji miluju." „Chci ji to dokázat." „Tak se o to per, hochu. Jestli za to stojí, neodcházej od ní. Tvrdí, že tě nepotřebuje, ale potřebuje tě víc, než si oba myslíte. I když doktoři řeknou, že chodit nebude, může chodit!"
Žena je u nás a podle soucitného pohledu vím, že ta malá žába ji řekla, proč se tatínek baví s cizím chlapem. Než se stačím představit, držím v ruce vizitku se jménem a telefonním číslem.
„Po mém úrazu, jsem se rozhodla pomáhat lidem, jako jsem byla já. Teď, díky malému, momentálně nepracuji, ale v mé agentuře jsou ti nejlepší fyzioterapeuti. Když budeš chtít, zavolej mi, udělám si na tebe a na slečnu čas, pomůžu ji." „Děkuju." Zaskřehotám a schovávám vizitku do peněženky. Než tak nějak poberu, co teď proběhlo, oni se se mnou loučí, přejí nám hodně štěstí a paní doufá, že se ji ozvu. Fascinovaně ji pozoruji. Nejsou na ni žádné stopy úrazu znát.
Když zmizí za rohem nemocnice, zoufale se posadím zpět na lavičku. Civím do okna, za kterým Clara leží. Za chvíli končí návštěvní hodiny a i když mám dovoleno, být s ní mimo vyhrazený čas, nemám odvahu se nahoru vrátit.
Ploužím se na bus. Chuť sednout za volant nebyla, spíš jsem se momentálně bál. Nečekaně, jako každý den, se strhla hysterická scéna, protože mě několik cestujících poznalo.
Reagoval jsem stejně, jako dny předchozí; ignoroval jsem uječené holky, žadonící o fotku nebo podpis. Uhýbal jsem dlaním s mobily, abych nepřišel o zuby a po pár minutách jízdy, je postupně přestalo bavit, mě otravovat.
Do dnešního dne jsem se nevyjádřil k dotazům, které na mě padaly za všech stran. Autonehoda se neudržela v tajnosti a rozhovory, které kluci absolvovali beze mě, se neustále stáčeli na Claru a mě. Možná bych měl vydat něco, jako prohlášení... Nevím.
Přišel jsem domů, osprchoval se a snažil se nevnímat myšlenky na milování se s Clarou ve sprcháči, jak kolem mě motala nohy, držela mě kolem krku a slastně zakláněla hlavu... Přesunul jsem se do postele, a ačkoliv bylo krátce po šesté, usnul jsem. Po půlnoci se vzbudil a nebyl schopný usnout, místo snažení se, natáhl jsem se po notebooku a podíval se na webovky, které byly na vizitce. Rozhodnutý, jsem v šest dorazil do nemocnice. Ještě noční směna, na mě třeštila oči, stejně jako Clara, když jsem vešel do pokoje, postavil na noční stolek plastové umyvadlo a začal ji svlékat nemocniční košili.
„Co tu děláš?! Co to děláš?!" „Dokazuju ti, že tě miluju a že se o tebe budu starat tak dlouho, jak to budeš potřebovat!"
ČTEŠ
Payphone in Central park
Fanfiction"Je to šílený." "Ne, je to krásný. Neznáš ho, ale odpovíš na vzkaz... Třeba teď spolu chodí." Zaraženě jsem se zastavila a přehnaně něco hledala v kabelce. Odešly a já se přesunula na jejich místo...
