Payphone in Central park

Chapter 10

Clara

Usnul pár minut po tom, co si lehl na druhou polovinu postele. Zírala jsem do tmy a hlavou mi jel fakt, že jsem ho opravdu políbila. No nazdar...

Zavrčela jsem a vytáhla se do sedu. Něco někde řvalo a zesilovalo. „Co to je?!" „Mobil..." Pohnula se vedle mě osoba. „Promiň. Spi dál." Konečně Liam našel zahrabaný mobil v peřinách a odběhl pryč. Se zíváním jsem se přetočila na jeho polovinu postele a natočila k sobě budík. Osm ráno...

„Musím jít..." „Kdo to byl?" Knedlík v kru narostl raketovou rychlostí. „Jeden z vedení." Zakoulel očima a povzbudivě se usmál. „Neměj strach, bude dobrý." „Jasně..." V rychlosti se oblékl a pak se mi posadil do postele. „Jsme přece kamarádi, takže..." „Jo. Kamarádky ti snad nezakazují?" „Kamarádky ne, ale víš jak, netoužím spát s kamarádkou." „Jdi už, úchyle." Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a přemýšlela, jestli je většinu času jen nadržený, nebo to prostě hraje. Odkryl mi hlavu a zazubil se z dálky pěti centimetrů.
„Nejsem nadržený pořád, jen čas od času rýpám." „Co jsem poznala, tak snad pořád. Možná tak hodinu jsi byl normální." Vysloužím si rozcuchaní, už tak rozcuchaných vlasů, a zmizí.
Tím, že nechal otevřené dveře slyším, jak zamyká. Super, takže se odtud nedostanu...

V deset pro změnu slyším můj mobil. Jak mi to sádra dovoluje – kde mám vůbec berle?! – odskákám do obývací části. „Máma." Oznamují písmenka.

„Ah-" „Claro! Proč jsi mi nic neřekla?! Ty randíš s členem hudební skupiny a já se to musím dozvědět z novin?! Všechny baby v práci na mě uspořádali hon! Hlavně ty, co mají dcery ve tvém věku a dožadují se, abys nám ho přivedla do práce." „Mami! Zpomal!" „Uh... Promiň miláčku... Ale snad mám právo být poněkud rozčílená?" „Nemáš. Protože s ním nechodím. Je to jen kamarád... A nemůžu za to, že novináři z toho udělali něco, co není!" „A nebude?" „Ne!" „Máš jediné štěstí, že tě nevidím. Protože mám pocit, že mi teď lžeš." „Odpusť si ten škodolibej tón, díky!"
„Drahoušku, nedržkuj a ve tři ať jsi u nás doma, ano? Musíme si promluvit. A mohla bys toho kamaráda přivést. Nebo mi ho dej k telefonu." „Nemohla.. Co? Jak ti ho mám dát k telefonu, když s ním nejsem a proč vůbec?" „Nejsi u něj?" „Proč-" stiskla jsem zuby, až mě zabolela celá čelist. No jasně... Včera jsem sem vešla a už neodešla.
„Protože podle fotek a informací o tom vašem nevztahu, jsi s ním na hotelu." „Ok... Jsem u něj, ale on tu není. Musel do práce." Jestli se tomu teda tak dalo říkat. „Dobře... Ve tři nástup, oba! Pa." Položila mi to a mně šla pára od uší.

„Liam Payne je znovu zadaný!" Titulek jako kráva velký se objevil na obrazovce televize. Zesílila jsem zvuk a protočila panenky. Moderátor vymýšlel různé teorie o nás a nezapomněl dodat, že až se skupina ukáže v lednové The late late show, tak doufá, že Liam bude sdílný a vše poví.

Na další snůšku blábolů jsem neměla náladu. Přepnula kanál na hudební a vydala se najít něco k jídlu. Tam, k mému překvapení ležely na stole klíče se vzkazem.

„Budu znít hodně naivně, když řeknu, že chci abys tu byla, až se vrátím? Asi jo, co?... Někdy vážně myslím rozkrokem, vím to a uvědomuju si to. Ale vžij se do mě. Jsi krásná holka a to dopisování s tebou mě neskutečně bavilo a nechci tě ztratit, což je strašně paradoxní, protože jak ráda opakuješ, neznáme se. I když já mám pocit, že tě znám velmi dobře.
Nechci tě jen do postele, i když..." Uchechtla jsem se a znovu se začetla. „Být s tebou v posteli, super představa.
Ale teď vážně, Dylan zněl celkem vztekle, protože jsi jim udělala čáru přes rozpočet. Měl jsem se seznámit s nějakou holkou a ta mi měla být přítelkyní. Takže... Jsem zvědavý, co mi v kanclu řekne, ale je mi to na jednu stranu jedno...
Chtěl bych tě, to nepopírám, lhal bych. Vážně bych byl rád, kdybys mi dala šanci se poznat a pak mi řekla, že vážně nemáš zájem. Ale neříkej to teď, prosím.
Pokud odejdeš, je malá šance, že se potkáme. Leda v muzeu, ale ty pár měsíců chodit nebudeš a nevím, kde bydlíš – zase jsme u toho, že o tobě opravdu vím málo a ty o mně ještě míň, princezno...
P.S. –jestli ti to přijde zmatené, tak se vůbec nedivím. Nikdy mi nešly vzkazy psát."

Zastrčila jsem si vzkaz do tašky a několik minut stála s nakrčeným čelem u stolu. Na nic kloudnýho jsem ale nepřišla.
Našla jsem balíček sušenek a uvařila si čaj. Dostat se s ním zpět do postele, abych nic nepolila mi dalo zabrat. Přivlastnila jsem si notebook a rozklila složku s filmy. S výbuchem smíchu jsem otevřel jednu, která měla místo popisku jen „X." Zírala jsem na tu zásobárnu filmů pro, uhm, dospělé a těšila se, jak si do něj rýpnu.