Payphone in Central park

The Last Chapter

Liam

„Ahoj." Zabručel jsem z polospánku. Ležela u mě, tedy vlastně na mně. Objímal jsem ji, na tváři mě lechtaly sluneční paprsky a na hrudi její vlasy. „Liame?" „Ano?" „Něco-něco se stalo!" Její hlas zněl až moc vyděšeně. Zamžoural jsem do stropu a pak na ni. V tu chvíli mi to došlo. Takhle jsme už dlouho nespali...

Vytáhla se na lokti a dívala se na svou nohu, přehozenou přes moje. S pootevřenou pusou, jsem ji pohlédl do tváře.

„Tys mě tak dal, když jsem usnula?" „Ne. Usnul jsem ti já na prsou... Lásko..." Rty se ji roztřásly, stočila pohled k noze a pak ke mně. „Bojím se." „Pohla jsi s ní tak sama! Zkus to!" „Liame..." „Pohla jsi nohou!"

Mohl jsem slyšet, jak ji srdce buší. Prudce dýchala a se soustředěným výrazem, zkusila pohnout pravou nohou.

Přes slzy jsem neviděl.
Pohla s ní, dokázala ji slabě zvednout a s bolestným syknutím, ji na moje nohy opět položit. Třásla se, plakala a já se zpod ní vytáhl. Položil jsem ji na záda a klekl ji mezi nohy. Hladil jsem ji po stehnech, pak, aniž bych ji na to připravil, zachytil jsem ji pod koleny a donutil ji tak nohy pokrčit. Zakřičela, nanovo se rozplakala ale nohy tak udržela.
„Lásko! Lásko!!! Kurva!" Zhroutil jsem se ji na hruď. Hladila mě ve vlasech, dál plakala a když jsem ucítil její kolena, kterými mě stiskla, znovu jsem se rozbrečel štěstím i úlevou.

Její tvrdošíjné opakování toho, že teď to už nepůjde, že prostě chodit nebude, mě iritovalo a vyčerpávalo. Věděl jsem, že toto ji dalo novou naději a nepochyboval jsem ani v nejmenším, že by nechodila. Teď už opravdu ne.

„Pár týdnů lásko, a budeš na nohou jako dřív." Kývne, i přes slzy se usmívá a když ji ve sprše zkouším postavit a držím ji, ona pozvedne nohu a pod proudem vlažné vody, hýbe nohou v kotníku, pak v koleni a nakonec zvládne malé kroužky. Vystřídá obě nohy a náš plán na odpoledne je jasný; navštívíme zdejší bazén. Tam ji voda bude chladit a snad nebude tak plakat...

Když nás najde Daniel, vzteká se, že jsme mu nic neřekli. Jako když utne. Dosedne na kraj a s přiblblým úsměvem se dívá, jak držím Claru a ona ve vodě kope.

„Co blbneš?" „Volala mi Mandy, jak jsme na tom. Ona a malej se mají dobře, ale ještě se s ním necítí, aby ho vzala sem. Posílal jsem ji fotky, tohle ji udělá radost větší." Poskakuje po okraji, div se nevykoupe a natáčí nás.

„No tak! Nenechám tě spadnout, to víš! Pojď ke mně!" Po pár týdnech cvičení mezi dvěma hrazdami, kterých se přidržovala, jsem ji hodil do vody a donutil plavat. Opora pro ruce byla daleko, ji jistil Daniel a já byl od ní dva metry.
„Bojím se!" „Já taky!" „Claro, musíš strach překonat. Podívej, kde jsi a vzpomeň si, kde jsi byla. Byla jsi mrzák!" Semknu rty. Danielův hlas je protkaný arogancí a i když vím, že ji chce vyprovokovat, aby se přestala bát, mám chuť mu dát do zubů. Oči se ji plní slzami, tiskne rty k sobě.
„Nemohla jsi nic! Liam tě krmil, koupal, česal! Dokonce ti i lakoval nehty a jak u toho kurvil... Udělal pro tebe maximum! Trpěl, kvůli tvým slzám a teď, když jsme tady, ty se bojíš?! Udělal jsem to už několikrát a udělám znovu, drž balanc!" Zaječí, on ji pustí a ona se chvíli třepe na místě. Chci za ní, ale Daniel po mně skočí a zabrání mi v pohybu.

„Pojď ke mně, lásko, zvládneš to." Rozpláče se a zkusí se pohnout, zavrávorá a upadne. Střelím pohledem k tomu šmejdovi. Ale on mě s povýšeným úsměvem znovu zastaví.

Clara si otřela oči, nadechla se a začala se sama hrabat nahoru. Když znovu stojí, věnuje Danielovi pohled vraha a natáhne ke mně ruce. Udělám to samé a přiblížím se, nepatrně. Přesně deset malých krůčků, než se naše dlaně spojí. Kolena se ji podlomí, až když je u mě. Vezmu ji do náruče a odnesu na lehátko.