Payphone in Central park

Chapter 33

„Niall mi říkal, že ty a Liam jste se seznamili přes psaní si po budce. Opravdu?" „No... Jo." „To je jak z nějaké romantické komedie." „Když nad tím uvažuješ, tak jo. Těžká romantika." „Nevím, co všechno víš o něm a jeho předchozích vztazích, ale i když jste spolu krátce, moc vám to sluší. Vypadá vážně spokojeně." „Něco málo mi řekl..." Dál to rozebírat nechci, nevím, co ona ví a já nechci riskovat, že řeknu něco, co jsem neměla.
„Nechceš mi o sobě něco říct? To jsi pořád tak nemluvná, nebo se teď stydíš?" „Jsem rozhozená. Většinou jsem tebe viděla jen přes obrazovku televize. Nemluvě o tom, že kluky mi musel Liam popsat... Jsem jimi doslova nepolíbená." „Doslova ne. Liam...." Zamrká a obě vyprskneme smíchy.

„Už ses rozmluvila?" Kendall se vrací a opět má ve tváři ten nepřístupný výraz. „Kendall, uklidni se. Dej ji čas." „Proč ti tak vadím?" Lokty zapřu o kolena a nakloním se. „Nevadíš mi." „Ne?" „Jen nemám ráda, cizí osoby u mě doma." „Počkej, počkej. Tohle je v první řadě Harryho dům. A pokud – ale," Nechci Sel prozradit, tudíž přehnaně zamrkám, jakože mi to došlo. „Jde o Harryho?" „Prosím?" „Kamarádko, buď v klidu. Harry je všechno, jen ne můj typ. Je to určitě super kluk, ale jen jako kamarád. Nehodlám ti ho přebrat." Kendall zrudne a střelí pohledem po Sel.
„Pálí ji to! To musíš uznat." „Fajn... Asi jsem hodně předpojatá. Omlouvám se. Začneme od znova?"

„Hele, já nechci nic říkat, ale ta košile je příšerná." „Mně se líbí." Oponuji Kendall. Odtáhla mě společně se Selenou do ložnice a teď jsem prožívala, typické holčičí záležitosti. Pokoj byl nasycen zápachem z laků na nehty, kolem se povalovaly svršky oblečení a Kendall se nám právě ukazovala v tom, v čem půjde přehlídku.
„Svlíkni to, jinak nedá pokoj. A Kendall, zlato, postavou si jste podobné, tedy, až na hrudník... Ale do něčeho by vlezla, ne?" „Jste normální?" Přitáhnu si košili blíž, mám pod ní jen tílko a nějak se mi do něj nechce.

„Ty krááso!" Vydechne Kendall, když mě přeperou. Stáhne mi výstřih tílka ještě níž a zkoumavě se zahledí na značky od Liama. Vypadám, jako mapa světa s několika kontinenty navíc. „Nikdy mě nenapadlo, že je Liam tak... Hladový?" "Kam ti je až udělal?" Vydechne Selena pobaveně a snaží se mi rozepnout rifle.

„Co děláte? Jste si něco šlehly?" Se smíchem se schovám v Liamově náručí. „Víš, kdy přijít! Děkuju!!" Holky se dál smějí a zkoumavým pohledem těkají po jeho krku. „Koukám, že když sis ty označkoval ji, tak ani ona nezahálela. I dalmatin má míň fleků." „Jen závidíš." Ušklíbne se mi Liam nad hlavou. „Půjdeme?"
„Jste normální? Teď?! Zrovna nás to začalo bavit. Běž dolů za kluky, my se pak přidáme." Než se zmůžu na odpor, vystrkají Liama ven a zamknou.

„Tak dělej, svlíkej se, zkusíš si něco mého. Trošku změna stylu."

„Co to je?" Asi po dvou hodinách, kdy obě uznaly, že už toho mám dost, mi dovolily odejít. Kluci seděli po pohovce a sledovali nějaký film. Liam se trhnutím obrátil a překvapeně mrkal. „Ani slovo, za to můžou ty dvě. A nezvykej si na to. Šatečky nesnáším." „Sexy." Houkl hlas z konce pohovky. Světlo z televize ozářilo Louisovi tvář, ta Liamova se stáhla do vzteklé grimasy. Vytáhl se na nohy a zabránil mu ve výhledu na mě.

„Moc ti to sluší." „Nemyslím si. Připadám si nahá. Vždyť mi z toho všechno leze." „Taky se mi to nelíbí." Vyprsknu smíchy a stáhnu mu košili. Ve výsledku je delší, než ty šatečky...

„Přespíte tu?" „Ne, pojedeme domů." Holky se tváří zklamaně a já s příslibem, že si ještě rozmyslím zítřejší přehlídku, mizím za Liamem do noci.

Vztekle kope do obrubníku a čeká u auta, než dojdu. Něco si tiše šeptá a střílí vražedným pohledem, zpět k domu.

„Lásko?" „Hm?" Zabručí a otevře mi dveře, když mu chci dát pusu, zachytí mě za bradu a skloní se. „Líbí se ti?" „Kdo?" „Louis." „Prosím?" „Líbí se ti? Je to cukrouš, baby na něj letí. Nehledě na to, že je zadaný a s další čeká dětsko." „Co to meleš?" Uchechtnu se a omotám mu ruce kolem krku. „Celou dobu nad tebou slintal a vyptával se... Líbíš se mu!" „A?" „A?!"

Liam

Pobaveně se na mě dívá a laškovně mi přejede dlaní přes zadek. „Miláčku, chci chlapa, ne cukrouše. Nelíbí se mi a jeho kecy mi jsou ukradený. Ale co mi není ukradený, je to, jak se díváš i teď, na mě. Budu se tě vážně bát." „Víš, že bych ti neublížil." „Opravdu? A co ten příslib? Chci tě." Zašeptá a kousne mě do rtu. „Klidně i v autě." „Dáváš se mi všanc? Budeš můj lék, na Louisovi narážky?" „Budu ti lékem na cokoliv."

Zapluji na sedadlo s vidinou, její ložnice a jejího těla pode mnou. Provokativně se na mě usmívá a sotva se zařadím, za právě projíždějící auto, ona si odepne bezpečnostní pás. „Co to děláš?" Drze se zaculí, sesune se na sedadle a já se zmůžu jen na heknutí.
Rozepla mi rifle, věnovala další drzý pohled a v následné minutě jsem se díval, kam můžu zaparkovat. „Nechceš to za jízdy?" Narovnala se a olízla si rty. „Mám strach, že přestanu vnímat vozovku." „Tak ho neměj." Místo zajetí k chodníku, kde nás mohl každý vidět, jsem jel skoro krokem. Bylo hodně těžké, soustředit se na obojí a její vzdechy a doteky, mi to neusnadňovaly.