Payphone in Central park

Chapter 17

Liam

Chlad v jejích očích očích bodá. Hledám nějaký náznak toho, že mi lže. Že to nemyslí vážně...Maska ve tváři však sedí bravurně a pokud lže, ukrývá pravdu velmi hluboko. Těžko se tomu věří... Po tom, jak mě líbala...
„Promiň." Zašeptá mi do vlasů. Nádech,výdech... Něco mi říká, že jestli ji nechám odejít, tak ji už nenajdu. Nebude chtít, abych ji našel a věřil bych tomu, že udělá všechno proto, aby se mi to nepovedlo. Než sek něčemu rozhoupu, dveře bouchnou. Uplynou zhruba dvě minuty, mně to však připadá jako věčnost.

Jako naschvál jsou oba výtahy v provozu a žádný nejede sem. Jen dolů... S klením sbíhám schody. Uklízečka se zaječením uskakuje na druhou stranu, k hrudi si vyplašeně tiskne pytlík s odpadky. Jindy bych se asi zasmál...

„Tak se uklidníme!" Vřeští jeden člen ochranky a vystrkuje zpět na ulici novináře. Lepí se na sklo, fotí a já si marně lámu hlavu nad tím, jak se tím procpala pryč. „Taxi na ni čekalo vzadu ..." Recepční lapne po dechu. „Jsi stejný hajzl jako ti venku. Kolik ti za tu fotku dali, co?!" Sundá mě z něj pikolík... Ten mi tiše šeptá, že slečna odjela, což vím i bez něj. Ale pokud mi může pomoct, tak se pokusí. Je to mladej kluk, ani ne osmnáct... „Tak vrať čas. Abych nebyl hvězdou..." Jako spráskané štěně se vracím nahoru. Tady už nic nezmůžu...

S těžkou rezignací lezu do postele, kde jsme ještě před chvílí leželi spolu. Moje oblečení, co měla, leží srovnané na posteli. Vztekám se. Jsem nasraný na celý svět.

Deset minut... Dvacet... Hodina...Hodina a půl... Dvě hodiny. Civím do stropu, venku zase sněží a můj vztek graduje. Z naivity ji hledám na sítích. Buď používá přezdívky, nebo nic nevede. Ani Facebook! Kurva!
Otevírám svůj Twitter... Spousta žádostí o follow. Nějaké tweety kluků...

„Díky všem, kteří mě posledních několik hodin sledovali a zničili tak něco, co pro mě bylo životně důležité. Ještě jednou, ohromné díky vám všem!"

Než jsem napsal těch pár slov, několikrát jsem věty vymazal a znovu napsal, jinak... Snažil jsem se vyvarovat sprostým slovům, a že by jich bylo. Uběhlo asi pět minut. Skřípu zuby, když se natahuji po mobilu.
Louis... Ten mi ještě nevolal. Občas mám pocit, že když se něco děje vůči mé osobě, tak se kluci domlouvají, kdy a v kolik bude kdo volat.

„Bro? Děje se něco?" „Uhm...Payno, co znamená ten tvůj tweet? Upozornila mě na něj Lottie...Hele, jde o tu holku?" „Co všechno ti Dylan řekl?!" „Nic moc... Jen to, že jsi ho vypičoval." Uchechtne se a opět zvážní. „Bylo to tak strašné? Na webu jsou záběry ulice před hotelem..." „Co myslíš ty? Je to strašné nebo je to něco, nad čím mávneš rukou?!" „Uklidni se!" Zavrčí, slyším lupnutí zapalovače. Následuji jeho počínání a z parapetu si donesu na noční stolek popelník. „Promiň... Jen... Sere mě to. Utekla mi a jediný co na rozloučenou řekla, bylo „Promiň"."„Třeba ji jen ruply nervy..." „Třeba... Loui, nezlob se. Ale přes telefon se nic nevyřeší a já na to ani nemám náladu.Kdyby se mi teď někdo z novin dostal pod ruku, tak z něj vymlátím duši. Potřebuju si dát oraz." „Ok... Jen... Ještě jedna věc." „Hm?" Čekám, co z něj vypadne a s klením smetávám popel z peřiny. „Miluješ ji?" „Cože?" „Protože se chováš jako pubertální pako... Tak ses nikdy nechoval." „Nevím,jestli se urazit, nebo-" „Nemyslel jsem to zle. Brácho, jsi Payne z 1D, jestli ji tak moc chceš, tak máš milion způsobů, jak ji to dokázat." „Jo, jasně. Přijdu na stage a věnuju ji písničku... Věř, že kdyby byla hmotná, tak mi ji omlátí o hlavu." „Nikdy jsem se neuměl moc vyjadřovat... Co ti brání v tom, jít za ní?" „Třeba to, že nevím, kde bydlí." „No,tak to je průser. Mluvil jsem s kluky... Zítra budeme na letišti,když nebudeme mít zpoždění, tak v jednu. Pořád jsi v Pallace?"„Jak jako budete?" „Tak jak to říkám. Když se plácáme my v něčem, tak jsi tu pro nás taky. Něco podniknem a vymyslíme, jak tu kočku najít. A co se modestu týče... Když je má Hazz na háku, s těma svýma úletama, tak se smíří i s tebou." „Jasně, problém je, že Hazz má takovou povahu. Já jsem věrnej až za hrob. Všechny ty kurvy..." „Liame, kašli teď na to. Prospi se a zítra nás čekej. Jo a hlavně pořádnou zásobu prášků od bolesti. Niall má v plánu tě pořádně ožrat, prý ti to dluží."S uchechtnutím se s Louim loučím.

Nějak mi nejde do hlavy, jak mi chtějí pomoct ale... Ráno moudřejší večera. Vypínám techniku – i mobil -, sprchu a znovu do postele. Sice je brzo, ale usnu, jako když mě do vody hodí. Jediný problém je, že usínám se slzami na tváři.

Je možný se do někoho tak šíleně rychle zamilovat?