Payphone in Central park

Chapter 12

S protivnou náladou si stopuju taxi. Nechám se vyhodit o ulici před hotelem. Stále s nasraným výrazem stojím frontu v pekárně a kupuji si snídani. Bezmyšlenkovitě ji beru jednou tak velkou. Jsem víc než naivní, že bych doma Claru našel... Tak holt budu mít sladký pečivo i na večeři a nemusím řešit večeři v hotelu nebo jinde. 

S pomyšlením, že snažit se Claru najít, bude jako hledat zlatou rybku v oceánu šlapu kolem recepce k výtahům. Na recepčního se ani nepodívám, zmrd... Abych si našel buď jiný hotel, nebo koupil byt. Jedna z fotek, které mi Dylan ukazoval, byla i tady z recepce, z úhlu, kde je pult recepce... Fakt díky!

Lovím klíče, pak mi dojde, že jsem je nechal uvnitř... Tak peněženka... Z ní mi karta vypadne na zem. Frustrovaně vydechnu, projedu ji ráfkem v krabičce u dveří a ty se otevřou. Kopnutím do dveří je zabouchnu, skopnu botu a v návalu vzteku praštím pěstí do zdi. Klouby si jen trochu odřu, jinak nic...

„Asi to nebylo tak v pohodě, co?" S hrůzou v očích se obrátím. „Ty jsi tady??" „Asi jsem měla odejít..." „Já... Nevěřil jsem, že tu zůstaneš." Skousne si ret a pak jen kývne. „Blbost no... Vidíš? Říkala jsem ti, že z toho budou problémy... Půjdu teď. Jako bych tu už nebyla."
„Jen mi prosím najdi berle, díky!" Houkne už z ložnice, když si stoupnu mezi futra, převléká se. Stojí tam v tričku a kalhotkách a zvažuje, jak s tou sádrou má obléct úzké džíny.

„Řval po mně, já po něm. Asi jsem si vyřval, aby mi už dali pokoj... Jen jsem ze sebe potřeboval teď dostat vztek a upřímně, nečekal jsem, že tu budeš. Myslel jsem, že odejdeš a já zas budu chodit k budce a doufat, že mi tam napíšeš aspoň „ahoj"."

Clara

Tváří se unaveně a pořád vztekle. Snaží se to nějak maskovat, ale nedaří se. „Ještě chvíli se na mě tak dívej, a začnu se tě bát." „Nemusíš, neublížil bych ti." Dám si tu práci, abych za ním doskákala. „Mám strašnej hlad, koupil jsi něco?" Mrká a těká mi očima po tváři. „Když už jsem tu zůstala, tak snad nebudu o hladu." Začíná se smát a před očima mi zamává taškou, s maxi logem nějaké pekárny. „Doufám, že máš ráda sladké snídaně." „Jak kdy, ale dnes mám na něco sladkýho chuť. Půjčím si tvoje tričko, jo? Jsem to včerejší omylem polila..." „Nechceš zůstat nahá? Zvednu topení..." Sebrala jsem malý polštář z kraje postele a mrskla s ním do předsíně. Házela jsem jen tak, nečekajíc, že se trefím. Ale jeho překvapené „hej" prozradilo, že jsem cíl trefila. „Tak asi ne." Vybuchla jsem smíchy a křikla něco o tom, že to opravdu uhodl.
Ve skříni vyhrabala další tričko. Předchozí se sušilo na topení a s nakrčeným nosem zvažovala, jestli mu nebude vadit, když si půjčím boxerky... Doufajíc, že nevejde, jsem se tam celá převlékla a s párou od uší doskákala za ním, do kuchyně. Mohl by mi dát berle někam, kde je budu moct používat. Z toho poskakování mě už všechno bolelo. Nemluvě o noze se sádrou, která bolela už jen z principu.

„Co se tváříš, jak kdybys mě chtěla zabít?" „Kde. Mám. Berle? Mě už z toho skákání všechno bolí..." „Všechno?" Nereagovala jsem a ukradla mu z tácu croissant. „Strako!" „Jsem, zvykej si." Ocitám se ve vzduchu. Pracně se snažím dostat ke stolu, ale on mě za protestů bere do náruče a odnáší zpět do postele. „O co se snažíš?" „Vidím to tak, že po snídani usnu. Tak ať nemusím chodit daleko. Mrkneme na nějaký film?" Horlivě kývám a potlačuji cukání koutků.
Film... Jistě. To porno bych mu mohla připomenout.

Dorazí za pět minut, do televize, kterou jsem předtím zasklila, zapojuje flashku, a že si dá sprchu, ať něco vyberu. Místo toho se však cpu jídlem a když se vrátí, mimochodem, zase jen v boxerkách, rýpe do mě, že jsem Otesánek.

„Myslela jsem, že se budeme dívat na notebooku." „Moc filmů tam nemám..." „Porno mezi filmy nepočítáš?" Ztuhne a obrátí se. „Máš ho tam víc než dost. Aneb, jak trávit dlouhé, zimní večery?" Potlačovala jsem smích a zaostřila na něj. Prvotní šok vymizel, žádné rudnutí, nic... Spíš... Drze se usmíval a přibližoval se chůzí, připomínající šelmu na lovu.