Payphone in Central park

Chapter 24

Něco za dveřmi spadlo, znejistím a zaposlouchám se. Klíče zacinkají, zámek lupne, dveře se pohnou. Strčím si kytku před tvář. Větší klišé už to být opravdu nemůže...

„Přejete si?" Nejistý hlásek se mi zaryje do mozku. „Ahoj." Zašeptám a kytku stáhnu níž. Div se nevyvrátí. Křečovitě se zachytí dveří a lapne po dechu. Pohledem těká po mé tváři, kytce a méďovi. „Liame... Co tady... Jak?" „Nejsi ráda, že mě vidíš?" Uhne očima a frustrovaně vydechne. „Liame..." „Claro?" „Co tady děláš? Jak si mě našel?" V očích se ji bleskne a bojovně zvedne hlavu. „Zlobíš se?" „Co jsi nepochopil na tom, co jsem ti řekla?" Došlápne na nohu, která je už bez sádry. Tváří ji prolétne bolestná grimasa.
Na poslední chvíli ji zabráním, dveře zabouchnout.

 „Liame!" Pokouší se dveře zavřít. „Chci si promluvit." „Není o čem!" „Ne? Co třeba ta tvoje lež?!" „Lež?" Přestane se pokoušet dveře zavřít a nechápavě zamrká. „Můžu dál?" „Ne." Mezerou mezi dveřmi a futry protáhnu ruku. Semkne víčka, když ji přejedu prsty po tváři. „Liame..." „Prosím! Nechci to řešit tady." Úkosem pohlédnu doprava. Ta, která pomlouvala Elvise, se na nás dívá a napjatě čeká, co se asi teď stane. Zjevně tady mají stěny opravdu uši, jinak si nedokážu vysvětlit, že šmíruje... „Fajn..." Protáhnu se dovnitř a nastane trapné ticho. Zmůžu se alespoň na to, abych ji podal kytici. „Proč?" „Nelíbí se ti?" „Je krásná. Díky." Vydechne a zaboří do ní nos. Z pod sklopených řas se na mě podívá. „Jak jsi mě našel?"

„Bydlím tady." „Cože?" Vydechne v neskrývaném šoku. „Místo Jessie..." Tváři se ji pro změnu mihne něco jako pochopení. „Jo ták... Proto z tebe byla tak hotová." „Hotová?" Zrudne a zavrtí hlavou. „Co po mně chceš?" „Pravdu?" „Pravdu? Řekla jsem ti to už tebe..." Opře se o skříň a pokrčí nohu. „Nechceš si spíš sednout?" „Ne." „Fajn. A k té tvé pravdě... Lhalas mi." „Jako v čem?" Hrdinka... Dívá se do země a hrudník se ji překotně zvedá. Když přistoupím, skoro slyším, jak ji srdíčko buší. „Řeklas mi," skloním se a šeptám ji do ucha, hladím ji po paži a ona se začíná třást. „Že mě začínáš mít ráda a pak, že ke mně nic necítíš. Maličká, to si odporuje... Nevěřím tomu, že ke mně nic necítíš."
„Uvědomuješ si, že oni nás nenechají na pokoji? Nechci jít po ulici s vědomím, že mě někdo sleduje a čeká, až něco zvorám, aby to pak mohl napsat do novin." „Nepřemýšlej takhle." „Ne? A jak?" Ušklíbne se a vytáhne se na špičky. „Fajn, máš pravdu. Lhala jsem ti a mrzí mě to..." Kytka spadne na zem, střelí po ní pohledem a s nejistotu se dívá, jak ji zvedám ruce. „Co to děláš?" „Nechci facku." „Cože?" Ztuhne.

Se snahou, to teď nepokazit zbrklostí, ji políbím. „Vůbec mi to neusnadňuješ." Zašeptá mi do rtů, když se odtáhnu. Snaží se mi vykroutit, když se ji to povede, přejede mi dlaněmi před hruď na krk a pak mi dá malou facku. Pobaveně se uškrne a vytáhne se znovu na špičky. „Můžeš mít každou... Každá by chtěla být teď na mém místě." „Chci tebe. Dokážu ti, že to myslím vážně. Vykašli se na to, že jsem zpěvák. Poznalas mě přece jinak... Jako kluka z budky." Zaculí se a kývne. „Jo... Nadrženýho kluka." „No dovol?"
„Co je to?" Změní konverzaci a dívá se na plyšovou kouli postavenou na poličce. „Tak trošku doufám, že kytka, plyšák a holčičí droga," zamávám ji před obličejem čokoládou. „Mi pomůžou." „Myslíš?" „Zabírá to?" „Hmm... Jaká je ta čokoláda?" „Mléčná." „Tak to zabírá." Zaboří mi hlavu do hrudníku.

Clara

Mozek mi vypověděl službu. Pusto prázdno... Jediné, co momentálně dokážu vnímat, je jeho vůně a to, jak mě pevně objímá. „Mě už ta samota ničí. Nebaví mě, být sám. Potřebuju tě a je mi jedno, kdo co bude říkat. Ani oni nemají možnost, nás sledovat čtyřiadvacet hodin denně. Neví, co se odehrává za zavřenými dveřmi. Neví, co já potřebuju k životu. Protože jen sláva to není. Klidně bych se ji vzdal. Kdybys chtěla..." Brada mi vystřelí vzhůru. „Jsi normální?!" „Ne. Toho sis nevšimla?" Začnu se smát a se zaječením se octinu v jeho náručí. „Co blázníš?" „Sotva stojíš. Tu nohu máš šetřit."

Růže jsou ve váze, plyšák sedí na okraji pohovky, čokoláda je rozbalená a on se mi hrabe v mrazáku a hledá led. „Tak ukaž, hrdinko." Nastavím mu nohu. Z misky na led vydoloval několik kostek a ty mi v utěrce přikládá na nohu. „Rehabky?" „Ne. Se to samo rozhýbe." Protočí panenky a dosedne na stůl.
Opět trapné ticho. Snažím se vyhnout jeho pohledu a začínám si hrát s medvídkem.

„Nebudeš se mnou mluvit? Já... Řekl jsem ti, jak to já beru. Vykašli se na svoje pochyby. Přece..." „Pojď sem." Zakývám prstem. Nakloní se, chytím jej za tričko a stáhnu k sobě. „Chyběls mi... Těch několik hodin u tebe... Já nevím. Je to šílený." „Musí být všechno normální? Taky upřímně nechápu, jak je možný, že jsem se tak rychle zamiloval, ale stalo se." „Neříkej to." „Proč? Říkám ti pravdu. Máš... Máš mě ráda?" Uhne očima a vypadá jako malej školkáček. „Chceš slyšet to jiné, slovní spojení?" „Chci, abys mi řekla to, co opravdu ke mně cítíš. A nemyslela přitom na to, že nás někdo pak bude řešit."

„Mám tě ráda..." „Jako kamaráda?" „Liame..." „Promiň. Já-" Nedořekne. Překvapením mě stiskne po pár sekundách v náručí. Celkem nepraktická poloha, on nade mnou skloněný, já s nohou vypodloženou... „Kamarády nelíbám."

„A jestli se objevím v novinách, nahá a podobně, tak si mě nepřej." Začne se smát. „Neboj se, tohle bych nedovolil. A... To tedy znamená, že tě uvidím nahou?" Uhne před polštářem a já se opět ocitnu v jeho náručí. „Ta pohovka je nepohodlná." „V ložnici není televize." Chabá připomínka.  „No a? Nebudeme ji potřebovat."  

Věnování kapitolky pro všechny super čtenáře - slečny z komentářů vědí -, protože se konečně dočkaly, kdy se Liam s Clarou znovu setkal =P :o)