Payphone in Central park

Chapter 5

Liam

Asi jsem to přehnal. V očích měla strach a vypadalo to, že nemá daleko k slzám. "Prosím, nekřič." "Pusť mě!" Zašeptala, celá se třásla a já si nadával - znovu - do debilů. Tohle jsem fakt po... Nic lepšího, mě napadnout nemohlo.
"Jsem členOneDirection." Vydechl jsem a ona se zarazila. Obočí ji vyjelo výš a nejistě na mě pohlédla. "Připomínám ti Liama z 1D... Jsem Liam Payne, člen skupiny a první, co mě napadlo, když jsi řekla, že ti jsem povědomý bylo, že začneš hystericky ječet." Pustil jsem ji a odstoupil. Vytáhl cigaretu, napálil si a pohlédl ji do tváře. Zaraženě, s pootevřenou pusou na mě hleděla a pak se nejistě přiblížila. 

"Proč mám kvůli tomu křičet?" "Většina křičí... Au!" Mnul jsem si rameno, do kterého mě praštila. Nečekal jsem to, a víc než že by to bolelo, jsem se lekl. Bojovně se vytáhla na špičky a znovu bouchla. "Jsi vůl!" "Co? Proč?" "Proč?! Narazíš mě na zeď, držíš mě jako svůj majetek, do tváře mi vrčíš, ať jsem zticha...Vyděsil jsi mě!" Vytáhla se na špičky a zabodla mi do hrudi ukazováček. "Kdybys mi to teď neřekl, nepoznala bych tě. Ne hned...! A když už, tak jsi mi to mohl říct jinak..." Sjela na svou normální výšku a ublíženě kolem mě prošla. Nezapomněla do mě vrazit a jít dál. 

Clara

Zírala jsem na něj. Paradoxně se najednou tvářil jako ten, kterému ubližují. Oči naplněné smutkem mě nemohly obměkčit. 
Uraženě jsem šlapala na další zastávku a snažila se jít tak, abych neskončila na zadku. Rychlé kroky mě však dohnaly po pár metrech.
"Přehnal jsem to. Já vím, omlouvám se... Ale... Když potkám holku, co se mi líbí, tak se ji většinou líbím taky. Jen s tím rozdílem, že mám místo hlavy v jejich očích kreditku a jsem skoro hluchý." S naléhavostí mě chytil za paži. "Tohle," ukázal za nás k budce. "Se mi líbilo. Bavilo mě to... Užíval jsem si a chtěl jsem tě konečně spatřit. Dnešek je jen náhodou, a já to pěkně zvoral. Zatemnil se mi mozek... Chci to vrátit, a chci to udělat jinak. Pojď se mnou na kávu, prosím."

"Proč?" "Cože?" "Proč s tebou mám jít? Nevěřím tomu, že nemáš za zadkem novináře a já se nechci být zítra v bulvárních plátcích s titulkem, že máš nový objev." Rozešla jsem se. "Claro..." "Promiň." "Umím tu nejlepší kávu na světě, pojď ke mně." Uchechtla jsem se a obrátila se. "A pak se o mně bude psát, jako o tvé žíněnce?" S vřísknutím jsem skončila na zadku. Sotva jsem dopadla, ucítila jsem, že něco není v pořádku. Se syknutím jsem si stiskla kotník, ve kterém podezřele prasklo. 
"Pusť!" Držel mě v náruči a ustaraně se mračil. "To prasknutí jsem slyšel!" Nekompromisně mě dál držel v náruči a kráčel se mnou po namrzajícím chodníku.

Liam

"Chrch." Sám jsem se málem natáhl, když jsem za ní vyrazil. V očích měla slzy a držela se za kotník. Celou cestu na hotel se slovně bránila, vyhrožovala...
Recepční zvědavě povytáhl obočí a natáhl se po mobilu, jen co jsem se ukázal ve dveřích. Se zavrčením jsem se po něm otočil, ať na to ani nemyslí. Clara mi zabořila hlavu ke krku a tiše zašeptala, že měla pravdu...

"Hned jsem u tebe." Položil jsem ji na pohovku a odpelášil do malinkaté kuchyně. V ledničce jsem vyhrabal namrazený gel a když se vrátil, utírala si slzičky. "Ukaž mi to." "Je to dobrý..." "Vážně?" Pochybovačně jsem se k ní sklonil, když se hrdinka pokoušela vstát a dokázat mi, že je to v pořádku. Teď jsem ji držel v náruči a ona rezignovaně šeptala, že to bolí
Mokré kalhoty, nasáklé od sněhu, ležely na topení, ona v mých šortkách na pohovce, s gelem na noze.

"Já s tebou diskutovat nebudu, musí to vidět odborník." "Nechci." Trhl jsem rameny a s mobilem na uchu odešel do ložnice. Dereck mě asi zabije, ale já momentálně auto nemám a nějak se do špitálu dopravit musíme. Měl jsem pravdu. Nelíbilo se mu, že ho ruším během volna, nechal se překecat až ve chvíli, že je to kvůli děvčeti. 
"Počkám tady, kdyby něco, zavolej." Zastavil kousek od vchodu a já s ní - opět - v náruči zamířil do nemocnice. Z recepce nás odeslali na chirdu, kde jsme hodinu čekali. Potil jsem se v šále a čepici, ale neměl odvahu je sundat. Kolem nás bylo plno mladých holek a já netoužil po tom, aby mě poznaly. 
Z chirdy jsme zamířili na rentgen. I tam následovala hodina čekání a když ji nohu rovnal pod přístrojem, měl jsem chuť po něm skočit Skučela od bolesti a mně cukalo v pěsti. Pak opět na chirdu a po půl hodině jsme seděli před sádrovnou. 
Měla zlomený jak vnitřní, tak vnější kotník a sádru bude mít minimálně dva měsíce. Utekly už skoro dvě hodiny a jelikož si chlap za dveřma vybíral, koho vezme, ztrácel jsem trpělivost. Seděli jsme na konci chodby, já zády k ostatním. 

"Nechceš něco k pití?" Zvedla uslzené oči a k mému překvapení se ke mně přitiskla. "Nechci." Odmotala mi z krku šálu, zmuchlala si ji do klína a zabořila mi tvář ke krku. "Bolí to... Spíš bych brala něco od bolesti." Objal jsem ji a váhavě ji políbil do vlasů. Zvedla hlavu a sladce se usmála.
"Stejně jsi blázen." "Proč?" "Prostě proto."

Pak jsme se konečně dostali na řadu. Vyfasovala berle s komentářem, ať si nezlomí druhou. Odšmatlala k východu, kde jsem ji podepřel. Berle hodil Dereckovi, ji odnesl do auta a sotva se její hlava dotkla opěrky, usnula. Posadil jsem se na místo spolujezdce a poprosil Derecka, ať nás odveze ke mně.
"Jsi si jistý?" "Co?" "K tobě?" "Máš s tím problém?" "Jak se vůbec jmenuje?" "Clara, proč?" "Odkud je?" "Proč se tak vyptáváš?" "Liame, jak jste se poznali?" "Pamatuješ si, jak jste se všichni smáli tomu článku co psali v Times, o budce z páté Ave?" "No?" "Tak ona je holka z budky a já ten kluk. Dneska jsme se setkali, úplnou náhodou." "Děláš si srandu? Liame, to zavání průserem a to pořádným.""Proč jako?" "Protože ona není schválená!" Semkl jsem víčka a snažil se nevnímat další cukaní v pěsti.