Payphone in Central park

Chapter 15

„Liame?" „Hm?" Vrátil jsem se za ní. Stihl jsem zavolat i tomu chlápkovi, bez problémů mi auto doveze na šestou k hotelu. „Co je to dole?" „Dole?" „Na ulici je spousta aut a hromada lidí..." „Nevím, o čem to mluvíš." Přejdu k oknu, div se nevyvrátím. Nemám slov... Zaplavuje mě jen pocit, že na mě snad všechny bulvární plátky, z celých Států uspořádali lov. Zírám na dodávky, s logem společností a s nejistotou se otáčím k posteli.

„Takže, jsou dvě možnosti. Buď je v hotelu samotný prezident, nebo je to kvůli nám...?" „Obama?" „Liame!" „Claro, uklidni se. Ano, je to zjevně kvůli nám. Ale neřeš to, prosím! Do hotelu se nemůžou dostat a sem už vůbec ne." Vytáhne se na nohy. V mém oblečení ke mně skáče a z očí létají blesky. „Mám strach!" Zašeptá, když je u mě a vklouzne mi do náruče. „Proč to tak řeší?! Proč ti nemůžou dát pokoj a nechat tvůj život na pokoji!? I kdybychom spolu něco měli, může jim to být ukradnuté!" Fascinuje mě její chování, když se vyřve, odmítá se na mě podívat. „Vztekloune." To ji donutí hlavu nazvednout. „Měl jsem tě poslat k Dylanovi, sedl by si z tebe na prdel." „Nemyslím si. Jen tři věty, kdyby to aspoň byl nějaký delší, vzteklejší monolog." „Krásko," Pootevře pusu, když ji chytím za bradu a donutím ji, hlavu ještě více zvednout. „Možná tři věty, ale řeklas to, co cítím já sám. Kašli na ně. Je mi jedno, co se bude psát. My přece pravdu známe a to je hlavní."

Zvedne ruce, hladí mě po krku a pak balancuje na jedné noze. Vytáhla se na špičku a šedýma očima se vpíjí do těch mých. „Měla bych dostat asi pár výchovných facek." „Proč?" Místo odpovědi mi věnuje letmý polibek, který se následně změní. Hladím ji ve vlasech, druhou rukou ji k sobě tisknu. Odtáhneme se od sebe, až když nám dochází dech. „Protože bych si je zasloužila. Pěkně silné." „Zasloužila by sis maximálně na zadek, a malé." Stisknu ji zadek v dlaních a ona se uculí. „Připadám si jako... Děvka." „Urychleně na to zapomeň!" Zavrčím ji do tváře a s výrazem anděla ji zachytím okraj boxerek. Hruď se ji několikrát překotně zvedne a povytáhne zvídavě obočí. „Liame?" „Hm?" Sykne. Vím, že až se narovnám tak mě bude bolet za krkem, ale „označkovat" si její krček je pro mě důležitější. Přejede mi dlaní přes krk, do vlasů a snaží se mi ulehčit. Opět se vytáhla výš, druhou rukou se mě drží kolem krku ale když ji začnu stahovat boxerky, brání se.

„Počkej..." „Mám přestat?" „Já-nevím." Vydechne ztěžka, odporuje si. Slovy asi chce, abych přestal ale to, jak se na mě dívá, jak mě hladí a sama se ke mně tiskne... „Musíš mi říct, co chceš. Nechci ti ublížit." „Bojím se, že se do tebe zamiluju a pak to bude bolet." Vydechne mi do rtů. Potlačím úsměv. „Co když jsem se zamiloval já do tebe?" „Neříkej to." „Proč ne?" „Protože-" „Protože je to moc brzo? Protože se neznáme? Protože jsem, kdo jsem?" Přikývne a zachytí mi obě zápěstí. „Známe se rok, zamiloval jsem se do holky z budky po pár dnech dopisování. Těšil jsem se jako malej na to, až tam bude od tebe vzkaz. Známe se, znáš mě jinak než ostatní. Nechci před tebou nic skrývat, řeknu ti cokoliv, co budeš chtít vědět. A kdo jsem? Je jen na tobě, jak mě chceš brát. Jestli jako kluka z budky nebo toho slavnýho." „Víš, čeho se vážně bojím?" „Ne?" „Toho, že se opravdu zamiluju. Že to budu brát vážně, ale pak se něco stane. Buď ze strany modestu nebo z bulváru. Už teď mám pocit, že tě mám ráda... A to mě děsí." „Tak mi dovol, tě před tím strachem ochránit." „Ale, to si odporuje." Zašeptá, když ji to dojde. „No a?" Pobaveně se culím a chci ji znovu políbit. „Dej mi šanci. Nebudeš litovat."

Odtáhne se ode mě a chladí si čelo o okno.