Payphone in Central park

Chapter 11

Liam

„Děláš si ze mě prdel?!" Zavrčel mi do ucha Dylan. Ještě rozespalým hlasem jsem se blbě zeptal, proč. Vyslechl jsem snůšku keců o tom, jaký jsem debil a co si o sobě myslím. Završil to větou o tom, že do půl hodiny mám být u něj.
S odporem jsem se posadil ke stolu a naškrábal vzkaz. Po návratu do ložnice jsem se musel usmát. Ležela na mé polovině, mou peřinu zmuchlanou jako polštář...

„Musím jít..." „Kdo to byl?" „Jeden z vedení." Slabě si povzdychla. „Neměj strach, bude dobrý." „Jasně..." Začal jsem se oblékat a po očku ji sledoval. „Jsme přece kamarádi, takže..." „Jo. Kamarádky ti snad nezakazují?" Posadil jsem se ji do postele a ona se přes okraj peřiny uculila. „Kamarádky ne, ale víš jak, netoužím spát s kamarádkou." „Jdi už, úchyle." Schovala se pod peřinu a já se chtěl smát. Stáhl jsem jí ji, a sklonil se. Naivně jsem doufal, že mi dá zas pusu.
„Nejsem nadržený pořád, jen čas od času rýpám." „Co jsem poznala, tak snad pořád. Možná tak hodinu jsi byl normální." Ušklíbne se a vyplázne jazyk. Raději odcházím...

„Dobrý..." Houkl jsem na recepci v agentuře a zamířil k výtahům. Nemůžu ani říct, že bych byl nervózní, spíš jen... Naštvaný?

„Řekl jsem, do půl hodiny." „Jel jsi ráno centrem? Nemůžeš stihnout nic, pokud nemáš hodinovou rezervu." „Sedni si." Štěkl za stolem a nepříjemně se mračil. Nemohl mě rozhodit, i kdyby chtěl sebevíc. Měl jsem před očima rozespalou Claru a to mi drželo úsměv na tváři.
„O co ti jde? To nemůžu být venku s kamarádkou?" „Kamarádka?! Frajere, co to zkoušíš? Kdybys mohl, tak ji o tu zeď ohneš!" „Dedukuješ z fotek?" Hodil přede mě několik výtisků novin. Všude já a Clara. Bylo mi to jedno, nezajímalo mě to. Nic jsme spolu - zatím - neměli a i kdyby jo, byla to naše věc. Což ale Dylan odmítal pochopit.
Vrčel na mě plno důvodů proč mi ta holka zničí život a že já sám mám být rozumný. „Žádná z těch venku tě nechce pro to, jaký jsi, ale kdo jsi! Uvědom si, kolik máš peněz, nemovitosti, auta... Vidí v tobě jen zazobance, co jim bude vše platit!" Přišlo mi, že je snad na šrot. Mluvil skoro z cesty. „A co ty štětky, co jste mi dohazovali? Platili jste jim a když byli se mnou, tak si nezaplatili ani vodu! Byly dotovaný jak z mé, tak z vaší strany. Ale to bylo v pořádku, byly od vás, tak proč by to měl být problém, co?!"
„Nechápeš mě!" „Máš pravdu, nechápu a nechci pochopit. Ostatní slavní mají normální partnery a nikdo to neřeší. Ale uvědom si ty a ostatní, že já už nejsem ten malejk kluk, co se tu poprvý třepal nervozitou. Nenechám si už diktovat život. A proč se tak serete jen do mě?! Co Louis?! Čeká dítě s KAMARÁDKOU ale i to je bez problémů. Nebo je i ona od vás a on to jen nevidí nebo nechce vidět?!"
Mlčí, nic neříká, to mi stačí.

„Přestaň mi organizovat život, už tak ho nemám moc růžovej. Všechno kolem skupiny je super, to jo, nepopírám, ale jedeme už nějakej ten rok v kuse a mě to už přestává bavit. Potřebuju žít svůj osobní život tak, jak chci já. Organizuj naši práci, ale nech můj život na pokoji. Proč asi odešel Zayn?! Taky toho měl dost a pokud nechceš, aby One Direction byli nakonec ve třech, tak přestaň." „Neodešel bys..." „Myslíš? Klidně ti to dokážu. „Liame!" Zastaví mě u dveří. „Neblázni. Kvůli holce...?!" „Nejde jen o ni! A i kdyby, spálím se sám, na to pomoct nepotřebuju. Měj se!"

U výtahu jsem smetl Sarah, dělala Dylanovi asistentku a bylo mi jedno, že upustila hromadu papírů a sama se sbírala ze země.