Payphone in Central park

Chapter 4

Clara

Cítila jsem v zádech jeho pohled a začínala být nesvá. Kde jsem jen ten obličej viděla...? No jasně! Stál u budky. Co ale dělá tady? A proč tak toužil po prohlídce...? Na fanatika do umění moc nevypadá...
Prohlídka začala. Odpovídala jsem na typické dotazy a snažila se nevnímat skoro až rentgenový pohled onoho kluka. Sledoval každý můj pohyb a pomalu mě připravoval o nervy. Ještě chvíli a bouchnu...!
Když nastal rozchod, po místnosti s obrazy z období rané renesance, přikradla jsem se mu za záda. "Promiň, ale musíš na mě tak civět?!" "Promiň, holčičko!" Ztuhla jsem a pootevřela pusu, na nic víc jsem se však nezmohla. Za ruku mě chytila jedna z návštěvnic a odtáhla mě k jednomu z obrazů, kde se dožadovala výkladu.

Kluk se mezitím pohyboval po hale a sem tam mi věnoval provokativní úsměv. Nikdy jsem se netěšila tak jako teď, na konec. Jak to s tou "holčičkou" myslel? Že by...?! Ale ne, to není možné... Snad.

Problém však nastal hned na konci. Návštěvníci - starší ročníky - děkovali za příjemnou prohlídku, já děkovala jim a když se chumel kolem mého těla rozpadl, on byl pryč. Zmizel jako pára nad hrncem a marně jsem hledala jeho záda.
Rozladěná jsem odchodila zbytek prohlídek, a když krátce před devátou vyšla z muzea, rozhlédla jsem se kolem sebe, ale on nikde. Pocítila jsem vztek a naštvání, s nakrčeným čelem jsem zamířila k budce.

"Holčičko..." Stálo pod mým posledním vzkazem, s přikresleným smajlíkem. Evidentně se bavil... "Kam jsi šel?" Začínala jsem mít pocit, že jej odněkud znám. Jeho tvář mi byla povědomá, jen jsem si ho neuměla zařadit.
"Zajímalo mě, jestli mě budeš hledat." S leknutím jsem se otočila a vrazila do něj. Se smíchem mě zachytil a tělem mi projelo několik voltů.. Vypadal, že i jeho něco kopnulo. V očích se mu zablesklo a stisk na mých pažích nepatrně zesílil.
"Plížit se někomu za záda je neslušné a zrovna tady i děsivé!" "Neodolal jsem." Významně pozvedl obočí a pohlédl k budce.

Liam

Zalíbila se mi okamžitě. Ale až teď, když jsem ji měl tak blízko, jsem se začínal topit v jejich očích. Chuť políbit ji rostla a raději jsem se zaměřil na budku, ze všech stran popsanou. Odfrkla si a pokusila se ode mě odtáhnout. Nohy ji však podjely a ona skončila na zemi. "Jsi celá?!" Vyděšeně jsem ji vytahoval zpět na nohy a tentokrát ji omotal paže kolem boků. No co, mohl jsem alespoň teď říct, že ji jistím...

Pobaveně pozvedla obočí a bojovně vystrčila bradu. "Frajere, dej ty ruce víš." "Jistím tě." "Před pádem možná, ale před sebou?" Uchechtla se a zapřela se mi dlaněmi o hruď. "No tak." Frustrovaně jsem vydechl a pustil ji.

Stáli jsme od sebe pár centimetrů a mně to přišlo jako několik kilometrů. V duchu se mi vybavily všechny moje ex. Žádná z nich nebyla jako ona. Ona byla jiná, výjimečná... Pohlédl jsem ji opět do očí. Do těch šíleně tajemných, skoro nadpozemských očí. Měly šedou barvu a já se topil... Doslova a do písmene jsem na ni vyloženě čuměl. Jako na něco, co jsem ještě nikdy neviděl.
Koutky se ji stočily směrem vzhůru, povytáhla obočí a naklonila hlavu. "Proč se tak díváš?" "Promiň..." Zasmála se a otočila se k budce. "Je to zvláštní." "Co?" "Tohle všechno." S nevinností ve tváři odstoupila ještě o kus dál a objala se pažemi.

"Proč jsme se ještě nesetkali?" "Právě se setkáváme." "Píšeme si už rok, bylo na čase. Nemyslíš?" "Asi..." "Nejsi ráda?" "Nevím." "Bojíš se mě?" Rozhlédla se kolem nás a neurčitě trhla rameny. Padala tma, nikde ani noha... "Nejsem vrah?" Rozesmála se a zvedla hlavu. Opět se začal z nebes padat sníh.
"Můžeme jít někam... Na kafe? Mezi lidi, ať se nebojíš." "Nebojím se... Asi... Jen je to divné, tak najednou. A hlavně, někoho mi šíleně připomínáš."
Potlačil jsem chuť protočit panenky. Super, takže se za chvilku dopracujeme k tomu, kdo jsem. A buď mi dá košem, s tím, že nechce plnit stránky bulvárních plátků. Tedy, tohle by byl ten lepší případ. Horší bude, pokud se na mě pověsí a začne hystericky ječet a pak ji budou zajímat moje peníze.

Clara

Ve tváři se mu vystřídalo plno emocí. Od nadšení až po vztek. Ten v jeho tváři stále trval a jestli jsme se předtím nebála, tak teď jo. Co bych dala, za nějakou osobu poblíž... Stále jsme tu však byli jen my.
Tmavé oči, vousy, čepice skrývající vlasy, tmavé oblečení... Náhle zvedl dlaň a přiložil mi na tvář.
""Vážně se jmenuješ Clara?" Kývnu a se stoupajícím napětím čekám, co přijde teď. Přistupuje blíž a skrze bundu pocítím ledovou zeď, na kterou mě narazí. "Slib mi něco." "Co?" Zachytila jsem jeho paže, když mi v dlaních sevřel boky.
"Že nebudeš křičet." "Co?! Pusť mě!" "Pšt!!" Sklonil se a z vlasů mi sjela kapuce...