Payphone in Central park

Chapter 45

Liam

„Mr. Payn?" Odtrhl jsem zrak od nemocniční chodby a brada mi vylétla vzhůru. Chodbou kráčel postarší doktor. Věnoval mi bolestný pohled a pokynul mi, abych jej následoval.
Matně si pak vzpomínám, že volal na sestru a já se probral v nějaké další místnosti, z ruky mi trčela hadička a přes ni do mě kapala infuze.
Starší sestra mě konejšivě pohladila po vlasech a běžela pro doktora. Než dorazil, přehrával jsem si náš rozhovor.

„Co ji je?! Je v pořádku? Chci za ní!" „Já vás chápu a pustím vás k ní... Na chvíli... Je mi to moc líto, ale při nárazu došlo k poruše míchy. S velkou pravděpodobností, bude vaše přítelkyně ochrnutá, na všechny končetiny a zjevně i krční páteř je porušená. Přes otok, bohužel nemůžeme určit rozsah poškození. Vnitřní krvácení bylo zastaveno, je možné, že dojde i ke ztrátě paměti a-" Tma. Cítil jsem, jak padám a to bylo všechno.

Civěl jsem do stropu nade mnou a doufal, že až doktor přijde, tak mi řekne dobré zprávy. Že to byl jen sen, který se mi zdál na chodbě, kde jsem čekal, když ji operovali. Jenže jeho výraz mluvil za vše...
Pustil mě za ní, sotva na pět minut. Trčely z ní hadičky, kolem sebe měla hromadu přístrojů, každý ukazoval něco jiného a já neměl daleko ke zhroucení.
V čirém zoufalství, jsem volal mámě. Byla vyděšená, okamžitě se vydávala i s tátou na cestu a sama oznámí rodičům Clary, co se stalo. Ukázali se za pár hodin, kdy si mě jen vyzvedli a odvezli mě do Wolver.

Seděl jsem na posteli, civěl do blba a když za mnou přišla její máma, zhroutil jsem se ji v náručí. Omlouval jsem se, že za to můžu já, že je mi to líto a ona, i když sama neměla daleko do sesypání se, mě konejšila a opakovala, že to bude dobré. Doufal jsem a věřil že ano, a když jsem jako každý den přišel po třech týdnech do nemocnice, a ona se probrala, byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Její krásný oči, se dívaly do těch mých a měla v nich nepochopení, proč pláču. Strach, který se objevil vzápětí, mě svíral víc, než ji, když mi došlo, že už ví, že se nemůže pohnout...

Proklínal jsem toho hajzla, který řídil nadraný, který zničil náš dosavadní život... Jenže byl mrtvý. Nic si na něm už nevezmu, nebudu moct jej sám zabít za to, že zničil život mé holce, že ji srazil k zemi, že z ní udělal nemohoucího.

„Ahoj." „Ahoj?" Zaostřil jsem na malou holku, co se mi zjevila u nohy. Přešlápla a ukázala zavázanou ruku.
„Koukej, mám bebino." „Co jsi dělala?" Přiklekl jsem k ní a ona se zakřenila. „Nevěřila jsem mamce, že je pára horká." „Jsi šiška, moc to bolelo, viď?" „Plakala jsem. Co bolí tebe? Proč plačeš?" „Lucy! Omlouvám se!" Přiběhl k nám udýchaný chlap.
 „Lucy! Něco jsem ti o tom utíkání řekl!" „Promiň, tati." Zamumle, hraje to na nevinnost a vyslouží si od něj pohlazení.

 „Proč plačeš?" Zajímá se dál. „Lucy! Nemůžeš každého tak předávat!" „To je dobrý... Víš, před pár dny, jsem řídil auto a byla v něm i moje přítelkyně. V protisměru jel pán a byl opilej... Vybourali jsme se díky němu a moje slečna leží tam v tom okně, a nemůže chodit ani hýbat rukama." Do očí se mi derou slza. Rozvernost z tváře holčičky vymizí a pohladí mě malou ručkou po tváři. I chlap zjihne a na rameni mi přistane jeho dlaň. „Doktoři říkají, že už nebude chodit." Zašeptám. „Byl jsem u ní a poslala mě pryč. Že mi nechce kazit život..." „Neplač, ona si to rozmyslí." Zoufale se uchechtnu. Dětská upřímnost je strašně krásná...