Payphone in Central park

Chapter 3

Věnováno Vám všem, úžasným čtenářům :3 ♥♥♥

Liam

"Kam? Proč?" Píchlo mě u srdce, když jsem si ta dvě slova přečetl. Přišlo mi, že z nich čiší něco jako bolest. "UK. Musím... Mám tam práci." S povzdechem jsem odpověděl a přešel ulici do kavárny. Trpělivě vyčkával, až mi obsluha podá kávu a když jsem vyšel, asi za deset minut, byl tam další vzkaz. Nadával jsem si do debilů a dalších, krásných slov. Kdybych si tam třeba zapálil, potkal bych ji! Vlastně... Proč jsme se ještě nesetkali?!

"Aha... Snad se ti to, co tam máš rozdělaného, povede. Napiš, až se vrátíš." Pozoroval jsem přikreslené srdíčko a mimoděk po něm přejel prstem. "Neboj se, krásko." Přikreslil jsem srdce a napálil si cigaretu... Čekal jsem skoro hodinu, ale nic...

Konečně! Vrátil jsem v půlce prosince. Doma se to nelíbilo. Máma mě chtěla na Vánoce doma a nechápala, proč se chci vrátit. Její řeči o tom, že i zbytek bude u rodin a jen já musím být v NY mi zněly celou cestu letadlem.
První kroky? Hotel a pak k budce. Opět byl všude sníh, dětský jekot a smích se nesl až na ulici.
"Jsem zpět..." Jen dvě slova, která jsem psal roztřesenou rukou. S napětím a mrznoucím nosem jsem stál opodál a pozoroval kolemjdoucí. Neměl jsem štěstí, po hodině jsem byl promrznutý na kost a raději se vydal na hotel. Další ráno opět zkoušel štěstí, vydržel jsem dvacet minut a pak se zavřel v kavárně a šel se nasnídat. Vybral jsem si místo u okna, abych viděl ven. Ale až na pár volajících a několik zvědavců, nikdo nic neudělal.

Když jsem za další tři dny uviděl vzkaz, spadl mi kámen ze srdce. Sebedestruktivní úvahy o tom, že mi nepíše kvůli jinému, se neustále vracely.

Clara

Prosinec. S napětím jsem každý den chodila kolem budky a čekala na vzkaz. když se objevil, vypískla jsem na ulici. "Konečně! Už jsem se začínala nudit." Opět začalo dopisování. Ptala jsem se na jeho práci, ale nechtěl mi nic prozradit. On sám však byl víc, než zvědavý. Začínalo mě lákat jej poznat, ale nechtěla jsem to navrhovat sama a vůbec, co když je to nějaký, uhm, blázen?

Na pár dnů jsem se stáhla a i když on se nedočkal odpovědí, psal další vzkazy. Budka se dostala na titulní stránku Times. Se smíchem jsem si pročítala reakce osob na nás dva a bylo milé číst, jak doufají, že láska z budky bude i v realitě. Což bylo na jednu stranu vtipné. Prý láska...

Další týden, kdy jsem neodepsala. Měla jsem toho v práci dost a neměla ani chuť se vracet k budce. Ignorování mi vydrželo čtrnáct dní, pak mě tam dotáhla zvědavost. 

"Kde jsi?" "Proč mi už nepíšeš... Připadám si jako debil." "Hej, krásko!" "Udělal jsem ti něco?" Zacukaly mi koutky. Připadal mi jako malej kluk, co se dožaduje pozornosti. Většina vzkazů byla dosti podobná. Vytáhla jsem fix a s nevinným úsměvem a nevšímáním si osob kolem, jsem se dala do psaní. 

"Nezlob se. Neměla jsem čas ani náladu... Mám toho moc..." Další ráno jsem zamířila k budce. Skvěl se pod mým vzkazem další. "Bál jsem se, že už tě to přestalo bavit. Jasně, chápu... Ale mohlas mi to napsat, holčičko." S naštvaným výrazem jsem pozorovala poslední slov a v duchu plánovala, jak jeho nazvu. Pf!

Liam

S provokací jsem ji nazval holčičkou, určitě se bude čertit... Ale... To jak mi neodpovídala mě vyloženě deptalo. Cítil jsem se zrazený a připadal si ublíženě.
Teď, se spokojeným úsměvem jsem zamířil do kavárny pro kafe a vrátil se. Začínal jsem uvažovat, že si sem snad donesu židli... Postával jsem o pár metrů dál, kouřil jednu za druhou a na chvíli obrátil pozornost k hádce dvou taxikářů na protějším chodníku. Když jsem znovu zaostřil na budku, uviděl jsem osobu, která u ní něco dělala. Překvapeně jsem pootevřel pusu. její ruka se začala pohybovat a mně bylo jasné, že něco píše.
Než jsem donutil nohy k pohybu, obrátila se, pohlédla mým směrem, nenuceně se usmála a vydala se do parku.
"Chlapečku, zahráváš si s ohněm, nejsem holčička!" Zaculil jsem se a rozběhl se. Mizela už v zatáčce a já riskoval zlomeniny.
Na pár sekund jsme ji ztratil, pak ji zahlédl jak vchází do muzea. Prohnal jsem se kolem ochranky a zahlédl její záda, mízící ve dveřích za recepcí. Tam se dostat, bude asi problém.

"Je mi líto, ale místa jsou už kompletně obsazená." Vraždila mě očima jedna z průvodkyň, když jsem se snažil přidat k skupině návštěvníků. "A skupina čekající támhle?" "Je mi líto! Další prohlídka bude za dvě hodiny..." Obrátila se na patě a odešla.
"Chceš nějak pomoct?" Obrátil jsem se a musel vypadat jako blázen. Rty se mi roztáhly v širokém úsměvu. Děvče, o hlavu menší, se nejistě rozhlédlo kolem nás. "Jo! Chtěl jsem se ještě přidat na prohlídku, ale prý už nemůžu." Ve skutečnosti mi šlo o to, že prohlídka začínala právě u těch dveřích, kam holčina od budky zmizela. Mohl bych se tam protáhnout, šlo by to líp v davu lidí, než kdybych to zkoušel u holé zdi sám. Teď však nastala změna plánu, holčina za mnou byla ta, kterou jsem chtěl najít.
"Můžeš se přidat k nám." Pousmála se a já se za ní vydal v závěsu. Cestou k ostatním jsem pozoroval pohupující se boky a malej zadek. Tak akorát... Výborně Payno, v muzeu jsi ještě nadržený nebyl.