Payphone in Central park

Chapter 19

„Čau!" Kluci vypadají jako sněhuláci. Otřepávají ze sebe sníh, kufry a tašky leží po předsíni a oni, chovajíc se jako doma, kontrolují stav ledničky, kde toho moc není. „Pizza? Nebo zajdeme někam?" Otesánek se ozval. Se smutným pohledem zavřel ledničku a teď napjatě čekal. „Pizza." „Ven!" Na moje protesty nereaguje ani jeden.
„Jestli teď zalezeš, tam jim dáš najevo, že nad tebou opravu vyhráli! Status je status, ale tvoje chování je věc druhá. A kdo ví, třeba na slečnu narazíme." „Jo, jasně. Má nohu v gypsu a bude v tomhle počasí obrážet obchody." „Neremcej a nahoď úsměv. Uvidíš, bude dobrý." Škrtí mě Nialler kamarádsky kolem krku. Novináři venku – kdyby chtěli umrznout – nám strkají fotoaparáty a mikrofony až pod nos.
„Vypadají celkem překvapeně, jak jste se sem dostali? Neměli ani tucha, že tu jste." Poskládali jsme se do taxiku a nemohlo mi ujít, jak se novináři navzájem ptají, kdy se tady zbytek skupiny objevil.
„Pomohl nám takovej mladej klučina, poznal nás okamžitě." Vybavil se mi pikolík. Hech, hodnej kluk...

„Vážně? Co já bych teď dal za pizzu z pohodlí gauče!" Sotva jsme se ukázali v KFC strhla se vřava. Až když jsem si na řev zvykl a navzájem jsme ze sebe sundávali uječené holčiny všeho věku, procpala se ke mně skupina čtyř holek. Pod nos mi strčili papír s vytištěnou zprávou z Twitteru. „My ti to přejeme! Nechápu, proč po tobě všichni tak jdou! S tou holkou jsi vypadal spokojeně... Opravdu ti utekla? Kvůli novinám?" „Uh... Páni... Díky holky!" „Když ji potkáme, řekneme ji to stejný." Z dobré vůle je všechny obejmu a když se stydlivě zeptá další, jestli se jim podepíšu, neváhám. Kdyby se takhle mile – poprosí, poděkuje, neječí – chovaly všechny fanynky, jó to by byla pohoda.

Pak se můžeme i kupodivu v klidu najíst. Pokud teda opomenu novináře nalepené na skle. „Už to vážně ale přehání." Sledoval je Harry kritický okem. „Vážně? Sis všiml brzo." „Liame, přestaň být na nás nepříjemný. Jsme tu kvůli tobě. Tobě máma brečela do telefonu, ale mně na rameni. Že sice chápe, že nás potřebuješ, ale na Vánoce mám být s ní doma a ne kdesi ve Státech." „Omlouvám se. Já vím... Díky kluci." „V pohodě, Daddy." Uškrne se Louis a hodí po mně několik hranolek. Strhává se bitva, ke které se nám povede stáhnout i zbytek strávníků.
Uteče půl hodiny, stojíme na koberečku před majitelem a platíme škody. Ale já si to užil! Vycházíme z KFC za hlasitého smíchu a já, byť s předstíraným nadhledem, se ušklíbnu do objektivu.

Už večer jsem v bulvárním pořadu s komentářem moderátora, že zjevně byla ona dívka pouhý úlet, kdyby ne, vypadám jinak. Jasně, jasně... Vypnuli jsme televizi a zapojili flashku. Smáli se Niallovým hysterickým výjevům u sledování hororů, cpali se popcornem, pili colu na střídačku s vodkou a když kluci usnuli, mně se opět vybavila Clara. Odrazu v zrcadle jsem se ptal, co si vlastně nalhávám...

„Dobrý den! Moc mě těší! Tak, asi se rovnou vrhneme na prohlídku, co vy na to?" Usmíval se na mě chlapík, správce domu. „Nápodobně. Jasně." Prošel jsem si byt, poptal se na pár drobností a domluvili jsme se, že mu zavolám po prohlídce druhého bytu.
Tam jsem dorazil s menším zpožděním a omluvami na jazyku. Tady prodávala byt postarší žena. Víc mi vyhovoval už fakt, že ho přímo prodává a ne pronajímá. Klidná lokalita, kousek od parku a budky... „V pořádku? Je tu chladno... Nezapínala jsem topení." Zjevně si chuděra myslela, že se klepu zimou. „Jo, v pořádku. A proč byt vůbec prodáváte?" „Zemřel mi muž a pro mě je zbytečně veliký." Což nebyla asi až taková pravda, tedy, pro mě se zdál maličký. Malá předsíň, koupelna, ložnice, kuchyň spojená s maličkým jídelním koutem a místem tak pro televizi a pohovku. „Vím, pro vás je to asi malé. Ale na mě, hochu, zbytečně veliké. Vždyť já už využívám jen kuchyň a tento kousek." Mávne rukou k staré pohovce.
„Kam půjdete? K rodině?" „Ne, byl mi přidělen jednopokojový byteček, v domě s pečovatelskou službou." „Beru to." „Opravdu? Nechcete se podívat po něčem větším? Co když budete zakládat rodinu? Pak to bude maličké i pro vás." „Nemám s kým rodinu založit a myslím, že ještě pár let budu bezdětný. A s velkou pravděpodobností i bez přítelkyně." Zamumlal jsem na půl pusy. Ukázalo se, že co důchodci slyšet nemají, slyší bravurně. Poplácala mě po rameni s komentářem, že nemám věšet hlavu a ta pravá se brzy ukáže. No když myslí...

Přes víkend se odstěhuje, v pondělí můžu naklusat já. Pořídil jsem pár fotek, už slyším kritika Louise, jak sýčkuje že tady kalby dělat nepůjde.
„Doufám, Liame, že tady nebudeš pořádat divoké večírky." Začala mi po podpisu papírů tykat, chlapík co to zařizoval odešel a já se zdržel na kávě. „Tady? Opravdu?" Zachichotala se a posadila se naproti. „Vesměs tu jsou ročníky jako já. Jen dole v přízemí bydlí nějaký studentík medicíny a na konci našeho patra jedna slečna. Moc milá holka, nedávno si zlomila nohu... Slíbila jsem ji, že ji zajdu dolů do krámu nakoupit." Pronesla jakoby pro sebe, zatímco mně se srdíčko rozbouchalo. Holka se zlomenou nohou?!