Payphone in Central park

Chapter 44

Něco kolem pípá, snažím se otevřít oči a jen co se mi to povede, bolestně víčka semknu. Na stropě svítí zářivka, jejíž světlo do mých očí bodá.
Chci se pohnout, odvrátit hlavu od světla, ale nejde to. Matně mi dochází, že mám něco tvrdého kolem krku. Znovu otevřu oči a snažím se přivyknout na světlo. Když se mi to povede, je mi pouze pohybem očí dovoleno, podívat se, kde jsem.
Světlé stěny i strop, periferně zahlédnu, že jedna část je prosklená. Po levé ruce a nade mnou, je několik přístrojů.

„Claro? Claro!" Do zorného pole se mi dostane mužská tvář a zastíní zářivku. „Sestro! Sestro!" Zahřmí, div nenadskočím.

„Liame? Kde to jsem?" Tváří mu prolétne stín uvolnění. Skloní ke mně tvář a něžně mě políbí na koutek rtů, vzápětí mi dopadne něco mokrého na tvář.
 „Proč pláčeš?" Nitro se mi sevře, srdce se rozbuší a dech mi nestačí. Nemůžu pozvednout ruku, kterou jej chci pohladit. Ani druhá, mě neposlouchá.
„Jsi v nemocnici, lásko. Bourali jsme... Pamatuješ si to?" „Matně..." Střípky v hlavě, se pomaličku skládají do obrazu.

Polibky – kamion – náraz – tma...

„Co mi je? Proč nemůžu pohnout rukama?" Zašeptám, sotva slyšitelně. Odpovědět mi nestačí. Dovnitř vpadne žena v modrém, následovaná doktorem a Liam musí odejít.

...

„Lásko?" Skelným pohledem na něj zaostřím a znovu se zadívám přes jeho rameno.
„To bude dobrý, bude to v pořádku." „Myslíš? Jsem ochrnutá! Nebude to dobré." „Znovu začneš chodit! Uzdravíš se!" „Odejdi." „Prosím?" „Jsem mrzák!" Polkla jsem slzy a pohlédla na něj.
„Ležák, nic sama nezvládnu! Nedokážu se najíst, napít, nemluvě o koupeli nebo používání toalety. Jsem mrtvá váha a ty? Podívej se na sebe... Jsi v pořádku, chodíš, hýbeš rukama... Liame, jsem pro tebe přítěží!" „Jsi moje přítelkyně! Holka, kterou miluju a nikdy se ji nevzdám! Ani přes toto..." „Uvážeš ses ke mně? Podle doktora, nemám šanci se uzdravit! Nemůžeme mít děti, já nebudu moct nic! Chceš strávit život po boku někoho, kdo bude jen ležet v posteli, nebo možná, s trochou štěstí, zvládne sedět na vozíku? Nebuď hlupák! Ty máš život před sebou, tak ber, co ti nabízí a odejdi!"

„Claro! Přestaň... Bolí mě to! Rozumíš?! Je to moje vina. Možná, kdybych tě nelíbal a soustředil se na vozovku, tak bych nás dostal od toho čuráka... On je mrtvý, na něm si už nic nevezmu, ale tebe si vzít nenechám!"

Otírá mi slzy, marně se pokouším, odtáhnout obličej od jeho prstů.

„Claro, já tě miluju. Je to moje vina, co se stalo. Já řídil... Já ti tohle způsobil!" „Liame... Jdi pryč. Prosím. Chci být sama..."
Rezignuji, nemám sílu mu dál vysvětlovat, proč už spolu nemůžeme být a doufám, že až opustí nemocnici, dojde mu, co se mnou je a že pro něj budu jen přítěž. Chci, aby se už tady nikdy neukázal. Aby na mě zapomněl... Nevidím jediné východisko, nějaké světlo na konci tunelu, do kterého jsem vpadla, které by mě někam posunulo a dalo mi naději.
Doktorova slova o tom, že došlo k poruše míchy při nárazu a šance, že budu chodit a navrátit se do normálního života, je jedna ku milionům... Takže, vlastně nereálné.

„Nikdy se tě nevzdám. Miluju tě, jsi moje všechno." Zašeptá a svěsí ramena. Znovu mě pohladí a skloní se.
 „Nikdy mě od sebe neodeženeš, dokážu ti, že to myslím vážně. Postarám se o tebe, tak dlouho, než budeš sama schopná. Ty budeš chodit! Budeme se učit spolu, zvládneme to. Budu s tebou neustále." Zavrtím hlavou a on poraženě odejde. Cestou si stírá slzy a když v pokoji osamostatním, propuknu v pláč naplno.