Payphone in Central park

Chapter 21

Nastalo pondělí. Loučím se s Jessie a můj návrh, že ji doprovodím aspoň dolů, zamítne. „Však až se ti noha uzdraví, víš, kde mě najdeš. Stav se na kafíčko a bábovku, drahoušku. Budeš mi moct chybět, holčičko..." Dodá a věnuje mi další z jejich hřejivých objetí. „Moc si mi pomohla, se vším." „Vy mně taky." Nechám ji dát mi pusu na tvář a sama ji jednu dám. „Hned jak to půjde, máte mě na kanapi." „Hlavně mi slib, že když – nemusí to být tedy Liam – už někoho budeš mít, tak mi ho přivedeš ukázat!" „Jasně, dovedu vám ho na kolaudačku." „V to doufám!" Šibalsky se uculí, nezapomene dodat svůj oblíbený citát, že; „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš." A o berličce se šine chodbou. U výtahu se obrátí, poslední zamávání, kabina se zavře a já urychleně skáču k balkonu. Tam mi podjede zdravá noha, naštěstí jsem celá jen se s vyjmenováváním všech svatých, stavím zpět na nohu. Mávám, jako kdyby to bylo naposledy a taxi zmizí v další ulici.

S pocitem, že mi něco důležitého chybí, se zakousnu do bábovky, kterou mi přinesla a zapínám opět další film, s vánoční tématikou, který nevnímám.

„Zlato? Ahoj... Tady táta." Protočím panenky. Ne, opravdu nevím, kdo mi asi volá. „Ahoj tati, děje se něco?" Zní poněkud přiškrceně. Asi ho donutila zavolat máma... Táta je super, ale emoce a city u něj nikdy na povrch nevyšly. Nepamatuji si, že by mi kdy řekl, že mě má rád – má, ale neřekne to nahlas. Takže, třeba strach o zraněnou dcerku u něj vážně nehrozí.
„Jen mě tak napadlo, jak se ti daří?" „Vcelku dobře. Jen odnášet si kafe od linky je trošku problém." Zasměje se a skoro bych přísahala, že nervozitou poposedl. „Jack dnes dorazil." „Jo? Bomba." „Claro, co bys řekla na to, že bych tě vyzvedl? Přece nebudeš trávit svátky sama. Uděláme si zas jednou, hezký, rodinný Vánoce." Vzpomínka, na ty moje poslední, které jsem trávila u nich, kdy Adam podpálil stromek i záclony, Jack vysklil skleněnou vitrínu, máma prožila hysterický záchvat a táta stál mezi dveřmi, s tácem cukroví a nechápavě těkal pohledem z jednoho na druhého, mě upřímně vyděsila.
„Jestli myslíš, na tu poslední hrůzu tak... No, záclony mamka sundala, stromek je na místě, kde nic chytit nemůže a Jack slíbil, že ke sklu se ani nepřiblíží."

„V kolik mě vyzvedneš?" „Za hodinu?" „Okey. Budu nachystaná." No, asi to bude lepší, než se utápět ve vzpomínkách na předminulý Vánoce, ještě s Jimem, popřípadě myslet na Liama. S doufáním, že mamka se na nic ptát nebude, mi táta pomáhá do auta a když odjíždíme, přijíždí několik aut, z toho jedno stěhovací. Ha, zjevně nový nájemník...

„Někdo nový?" „Jo, Jessie odešla." „Kdy umřela?!" „Boha! Taťko! Když někdo „odejde" a je starý tak nemusí hned umřít. Bude teď žít v domě s pečovatelskou službou." „Ah... A tohle?" Trhne hlavou zpátky. „Nějaký kluk. Podepsal smlouvu minulý týden." „Třeba-" „Ne!" „Nenechalas mě ani domluvit a-" „Až budu chtít chlapa, tak si někoho najdu." „A ten kluk z tý skupiny?" „Tak jo, na něčem se domluvíme. Chceš hezký, rodinný Vánoce?" Zaraženě kývne a sleduje zadek Mazdy před námi. „Tak poslouchej, žádnej Liam, žádná skupina, žádný dotazy! Kapiš to?" „Co bydlíš sama, tak jsi zdivočela." „Tati!" „Okey, okey. Už mlčím. Co v práci? Jak tu tvou šikovnost vzali?" Střelí pohledem k sádře. „Na pohodu." „A škola?" „Kupodivu taky. Ještě že zkouškový je flexibilní."

Liam

Vcelku mě mrzí, že už jsem Jessie nezastihl. Domovník smutně krčí rameny, že neví, kam se odstěhovala a odkáže mě na holčinu se zlomenou nohou. „Ona ji pomáhala. Nastěhovala se před dvěma lety a do měsíce byly kamarádky. Ona Jessie neměla děti, tak pro ni slečna Clara, byla splněným snem." Mluví, u toho kouří doutník a laxně nás měří pohledem.
Niall, který je se mnou – Louis a Harry už nahoře kramaří – zpozorní. „Clara? Vždyť tak se jmenovala... Ona...?" „Asi náhoda." Snažím se nedat najevo, jak uvnitř jančím radostí. „Jaký má příjmení?" Přiskočí Niall k prvnímu zvonku v patře. „Nevím..." Raději lžu. Niall je jinak schopný jít zazvonit. „Ne?" „Ne." „Ah..." Vydechne Niallerko zklamaně a zapluje do bytu.
Pomáhají mi vybalit, Louis tradičně kritizuje, Harry ho peskuje, Nialla najdu s hlavou v ledničce – ten kluk má normálně tasemnici!
Když zmizí, kukátkem zkontroluji chodbu. Nikde ani noha... Jako špion – a debil – poskakuji od rohožky na rohožku a hledám.

„C. A. McAwoy" Lapám po dechu, zírám na jmenovku. „Hledáte někoho?!" Ze dveří za mými zády vyšel chlapík. „Ne... Já..." „Co jste zač?!" Zírám na revolver, kterým na mě míří. „Ježiši..." Ruce mi automaticky vystřelí do pozice, kdy se vzdávám. „Volám policii!" „Ne, počkat!" „Stůj, ty smrade!" Ustrnu v pohybu a chlapík volá cajty. „To bude ostuda..." Pomyslím si se svěšenou hlavou. 

„Okouněl tady! Viděl jsem ho! Poskakoval ode dveří ke dveřím a beztak poslouchal, jestli jsou ostatní doma! Zloděj je to!" Stojím na chodbě s jedním z policistů. Další dva klidní chlapíka v jeho bytě.
Mně se policista omlouvá a dodává, že tady pan Jonshon, už byl dvakrát vykradený a... „No, snad chápete." „Jo, jasně. Ještě teď vidím hlaveň namířenou na svůj rozkrok." Policistovi zacukají koutky a když odchází, u výtahu se rozchechtá úplně. Rudý až na patách – řev onoho chlapíka vylákal zbytek nájemníků na chodbu – se vracím do bytu.
O hodinu později někdo zvoní. „Vy?" „Pardon... Nevěděl jsem, že Jessie odešla a vy jste byt koupil. Je mi to líto. Nedáme si? Na usmířenou?" Máchá mi před obličejem domácí pálenkou. „Ale jo, proč ne. Jsem Liam, klidně mi tykejte." „Já Elvis, moc mě těší."
Z potencionálního útočníka je vcelku milej chlap. Když odchází, nedá mu to, aby se nezeptal. „Proč jsi tak skákal u těch dveří?" „Hledal jsem jedno příjmení." „A našels?" „Asi... Ale možná je to náhoda." „McAwoy, co?" „Díval jste se kukátkem dlouho, co?" „Odjela. Dneska. Vyzvedával ji tu nějaký chlap, asi otec. Chuděra, se zlomenou nohou... Jessie ji měla moc ráda." Belhá se pryč a mně jde hlava kolem.
O další hodinu později, kterou jsem strávil u okna a nakonec se šel vykoupat, zkouším štěstí. Držím zvonek, ale nic. Ani zašramocení, tak asi je pořád pryč...