Clara
"Jsi normální? Sama?! Po tmě?! Přes park?!" Mamka nesouhlasně vrčela ale bylo ji to prd platné. Objetí, pusa a zmizela jsem v parku. Dobře, měla pravdu... Noční park a sem tam jen pár osob... Nic pro někoho, jako jsem já. Bojím se i vlastního stínu...
Rozběhla jsem se a doufala, že za zády neuslyším další dupot nohou. Když kolem proběhl nějaký kluk, málem jsem leknutím skončila v keři.
Světla z ulice Ave byla pro mě jako majáky. Doběhla jsem k budce a chvíli se vydýchávala. Kolem už proudilo víc lidí a já se na několik z nich, s vděkem pousmála. Nejistota, že mě někdo někam odtáhne, znásilní a zabije, se rozplynula a vzkaz na budce mi vyčaroval úsměv na tváři.
"Jo... A myslím, že až tohle někdo uvidí, tak bude mít ohromnou radost. Nejsou tu někde kamery?" Nastoupila jsem do autobusu a nevinně se usmála na ženu, která čekala se mnou a zjevně ji nebylo po chuti, že čmárám na budku. No co... Stejně už byla oprýskaná.
Další den volno, poprchávalo a nad městem se táhla nepříjemná, šedivá mlha. Zvědavost však byla silnější. Tohle hraní si, mě bavilo. Kupodivu... Zachumlala jsem se do teplé mikiny, tepláků a i s rukavicemi na rukou - zima se blížila kvapem - jsem se rozběhla vstříc nečasu.
Moje nadšení vyhaslo hned u budky. Žádná nová zpráva... Už jen pro to, že jsem se donutila obléct a vyrazit, jsem vběhla do parku a otrávená ze všeho, se vracela do hodiny domů.
Liam
"Co mu je?" Slyšel jsem šeptandu kolem. Jo... Přiblblej úsměv mi prostě vyskakoval sám od sebe. Maloval jsem si tu holku z parku, jako svou vysněnou princeznu. Realita šla těžce mimo mě a já marně přemýšlel, proč to na mě tak působí. Vysvětlení se ale nabízelo. Práce, pořád dokola, v jednom kuse. Za zadkem novináři a neúnavní fanoušci. Málokdy chvíle klidu...
Takže, tohle dopisování, druh jakési hry, se mi líbil. Ona - pokud to fakt byla holka - nevěděla kdo jsem. Já nevěděl, kdo je ona... Kdo ví, jaký další bude její vzkaz.
Odkřepčil jsem vystoupení, rozdával úsměvy na všechny strany a když jsme se vraceli do studia, kde jsme měli ještě něco dodělat, byl jsem jako na jehlách. Očima jsem tlačil čas a čekal, kdy Hazz zavelí, že končíme. Ostatně, návrat sem, byl jeho nápad. Konečně!
Vymluvil jsem se klukům, ze společné večeře a zastavil si taxi. Dal adresu, na to konto řidič protočil panenky. S úšklebkem, že mu řeknu, kde má zastavit se rozjel a jel skoro krokem. Debil...
""Jo... A myslím, že až tohle někdo uvidí, tak bude mít ohromnou radost. Nejsou tu někde kamery?" Rozesmál jsem se a k mému překvapení, mi na nos dopadly první vločky. Zamrkal jsem překvapením a s úsměvem vytáhl fix.
"Jak se jmenuješ? Divná otázka, co? Psát ji takhle veřejně... Kamery... No, raději se kryji kapucí. Jsi venku? Sněží... Snad se rozchumelí víc a ráno bude bílo..." Odcházel jsem s úsměvem a až o několik bloků dál, mi došlo, že jsem napsal šílenou kravinu. Ale pozdě se vrátit... Jak bych to smazal...
Clara
Pochmurné počasí vystřídal sníh. S nevolí jsem se dívala na břečku na silnicích i chodnících a těšila se k parku. Tam snad bude líp. Navlékla jsem se do teplého oblečení a zamyšlená nad tím, co mě dnes čeká v práci, jsem už tak nějak automaticky nasedla na autobus, směrem 5th Ave.
"Je to víc než divná otázka. Ale dobře, Clara. Ty? Miluji i nesnáším zimu, ale tady je to jako v pohádce..."
Cestou do práce, i během prohlídek a mých proslovů, jsem uvažovala nad klukem z budky. Jak vypadá, jak se jmenuje. Kolik mu vlastně může být?... Sto a jedna otázek, žádná odpověď.
"Jsi nějaká mimo. Děje se něco?" Usmíval se vrátný, když mě pouštěl skoro k půlnoci z muzea. Byl den v měsíci, kdy prohlídky trvaly až do jedenácti a přesně ty dny, jsem nesnášela. "Ne. Jen jsem zamyšlená. Klidnou službu." Mrkla jsem a vyrazila k budce. Zase však přišlo zklamání, nic, ani čárka...
Utekly dva dny. Sněhu napadla kvanta, většina osob si stěžovala, děti si to užívali. Budka stále bez odpovědi. Se zíváním jsem další den šlapala kolem, když mě zaujal rozhovor dvou děvčat.
"Je to šílený." "Ne, je to krásný. Neznáš ho, ale odpovíš na vzkaz... Třeba teď spolu chodí." Zaraženě jsem se zastavila a přehaně něco hledala v kabelce. Odešly a já se přesunula na jejich místo.
"Liam. Taky ji mám rád a zároveň nesnáším, ale děti si myslím, tohle užívají. Alespoň co vidím, když tu jsem."
S úsměvem jsem odpověděla, a vyrazila do práce.
V tomhle divném spojení, jsme najednou byli přes půl roku. S přestávkami, delšími i kratšími. Bylo to šílené a budka už byla ze všech stran popsaná. Kolemjdoucí si ji fotili a nahlas uvažovali, zda ti dva jsou spolu, či ne. Se smíchem je pozorovala a přitom přemýšlela, jestli tu bývá i ten, se kterým si dopisuji.
Další vzkaz... "Odjíždím. Pracovně. Vrátím se až v prosinci..." Stálo na ubohém, holém kousku. Podivně mě píchlo u srdce. Vylovila jsem z kapsy fix. "Kam? Proč?" Jak neskutečně absurdní...
ČTEŠ
Payphone in Central park
Fanfiction"Je to šílený." "Ne, je to krásný. Neznáš ho, ale odpovíš na vzkaz... Třeba teď spolu chodí." Zaraženě jsem se zastavila a přehnaně něco hledala v kabelce. Odešly a já se přesunula na jejich místo...
