Payphone in Central park

Chapter 14

„Hmm... Udělala jsi ze mě narkomana, takže, když mi teď zmizíš, nedopadne to vůbec dobře." „Kdo jsi?" „Kdo jsem?" „Hm." Obrátí se mi v objetí, leží mi na paži, hladí mě po hřbetu dlaně a připomíná mi unavené, malé kotě. Omotám ji druhou ruku kolem těla a nepatrně se vytáhnu nad ni. Bradu ji opřu o rameno a nechápavě se ptám, jak svou otázku myslí.

„Pořád se neznáme, tak mi o sobě něco řekni. Chci vědět, kdo je Liam, ne člen One Direction." Zaplaví mě vlna hřejivého pocitu. Tiskne se ke mně každou minutou víc a víc, objímám ji, povídám o všem, co mám rád, o lidech co mám rád. Ona poslouchá, za okny padá sníh a není v danou chvíli nic, co by mě mohlo naštvat.
„A proč se ti lidi tak vyhýbali? Vždyť... Je to hnusný." „Nevím... Nemělo smysl to řešit. Teď, posledních pár let mám partu nejlepších kamarádů a to mi k životu stačí. Směju se jen tomu, jak ti, co mě nesnášeli se najednou snaží tvářit, jako velcí kámoši." Obrátí se ke mně čelem.

„Nenapadá mě žádný slušný slovo, jakým bych lidi jako je, nazvala." „Sprostý slova holkám nesluší."

„Musím ti něco říct..." Zašeptá po chvíli. Opět jsme se zadívali na film. Upřímně, skoro jsem ho nevnímal. Užíval jsem si ten poct, že mám někoho, jako je ona u sebe. Hladila mě po ruce, kterou jsem ji objímal, choulila se mi do náruče. Protáčel jsem panenky nad vlasy, které jsem měl pořád v obličeji... „Děje se něco?" „Hm... Tak trochu. Volala mi máma... Dostala jsem vynadáno, proč jsem ji neoznámila," protočí panenky a nafoukne tváře. „Že chodím s celebritou! A máme být prý ve tři u rodičů... Já ji řekla, že ať s tím nepočítá. Ale... Když to ví moje, teda, myslí si, že něco ví, co tvoji rodiče?" „Mamka většinou čeká, až ji sám oznámím nějakou novinu. Nevěří tomu, co se píše. Vadí ti to?" „Že se to píše?" „Ne, teda jo, to taky. Ale to s tvou mámou..." „Hele, dokud ji sama neřeknu, že s tebou něco mám, tak ji to může být jedno. Byť ten její škodolibý hlásek o tom, že jsem stále u tebe, slyším ještě teď." „Budeš se chtít vrátit?" „Uh?" „Domů... K sobě." „No, asi jo." Odtáhne se a posadí se. „Měla bych. Jinak z toho udělají vážně něco, co není." „Nechceš tu se mnou zůstat?" „Liame..." Položí se zpět, smutně se usmívá a hladí mě po tváři. „To nejde. Je mi s tebou hezky, vážně... Jsi strašně hodný a to všechno. Ale..." „Ještě jednu noc? Zítra tě domů odvezu." Chvíli přemýšlí, pak ale souhlasí.

Znovu zaměří pozornost k televizi. Pouštíme si Bourneovo ultimátum a film vnímám jen z povinnosti. Mrzí mě, že chce k sobě, jenže nic asi nenadělám. O půl třetí ji volá mamka, tipne hovor a vypne celý mobil.
Na oběd si zavoláme opět pizzu, chlapík má co dělat, aby se procpal k recepci. Na ulici je hromada novinářů, zběsile fotí a mačkají se na sklo. Jo, občas i dřív to hraničilo s posedlostí, z jejich strany, ale tohle bylo vážně šílené. Nicméně, když jsem zpět, tak to neříkám. Měla by asi strach a chtěla okamžitě domů. Což by bylo o život... Zatímco jí, opět v ložnici, mizím si zapálit a volám Harrymu.

„Styles! Payno! Ty rajdo! Plníš web, televizi, noviny... Volal mi Dylan, vzteky bez sebe, ať ti domluvím." „Hazz, tak rád tě slyším. Ještě něco k mému rádoby vztahu?" „No, řekl jsem Dylanovi ať mi políbí. Že já jsem ten poslední, co ti má co říkat. Tak volal i Louimu a Niallovi. Asi ti bude jeden z nich volat, ale víš jak, jen pro to, aby z tebe dostali informace, co neví veřejnost. Kámo, to ti nezapomenu. Moc pěkná holka a ty nám ji zatajíš!" „Zklidni hormony, je to jen kamarádka. Dělají z toho něco, co není... Hele, až se vrátím do Londýna, můžeme se o tom bavit klidně celý noci. Ale teď potřebuju pomoct. Nemáš někde číslo na toho chlápka, jak ti půjčuje auto, když jsi tady? Potřeboval bych ho, na den." „Jasně, mám. Pošlu ti ho v sms. Hele, je pořád u tebe? Teď jsem si zapl telku, nějaké Hot News oznamují do kamery, že Liam Payne stále tráví volný čas v hotelovém pokoji s neznámou dívkou." „Jo, leží mi v posteli a obědvá." „Jako fakt?" „Mám ti ji vyfotit?" „Mohl bys." „Jdi víš kam! Je oblečená, vole!" Směje se do telefonu, cukají mi koutky a přidám se k němu.