Payphone in Central park

Chapter 38

Sám jsem ji sténal do ucha, zatímco její křik jsem tlumil dlaní přes ústa. Pravačkou se mi snažila oddělat ruku z úst, levou rukou mě vískala ve vlasech.

Byla snad každým přírazem mokřejší a nadrženější. Oddělal jsem ji ruku z úst a nechal ji chvíli, ať sténá, jak sama hlasitě chce. Krotila se, sténala tlumeně ale o to víc intenzivněji. Ublížené zakňourání a nevěřícně ke mně natočila tvář. „Proč?!" Zavrčela, když jsem z ní vyklouzl.
„Rád střídám polohy. Musíš si zvyknout, miláčku. Málokdy mě bude bavit jen ta jedna, než se udělám." Klečela na kolenou, ruce omotané kolem mých boků a líbala mě na hrudi. „A hlavně miláčku, nejde mi jen o moje uspokojení. To ti vyhovuje jen jedna poloha, po celou dobu?" Pobaveně zvedla obočí a zavrtěla na znamení nesouhlasu hlavou.

„Vykuř mi." „Teď?" „Okamžitě!" Drze se smála, stáhla si mě za bradu níž a začala líbat. Se spokojeným zamručením jsem si užíval ten stisk, který mi dopřála kolem penisu. Začala pravidelně hýbat rukou a odtáhla se ode mě. Dívala se mi do očí a pak mě na pár minut pohltila. S klením jsem si určoval hloubku i tempo a když skončila na zádech, s nohama na mých ramenou, nebránila se a spokojeně zavrněla, když jsem do ní pronikl.

Nepoznával jsem se. Hnal jsem se, skoro slepě, jen za vidinou kvalitního sexu. Bral jsem si, co jsem předtím nemohl a poznával i její, divokou stránku. Její sladká nevinnost se za zavřenými dveřmi bytu rozplynula, a zbyla jen divoká, nadržená holka, která věděla, jak kluka dovést k šílenství.

Její výkřik, mě vrátil do reality. S pobaveným úsměvem, jsem zacpal její ústa těmi svými, po chvíli je nahradil rukou... Křik, steny, prosby, sliby, kňourání... To vše, se neslo ložnicí a já neměl dost. Střídali jsme polohy, oddaloval jsem svůj orgasmus, co to šlo a ona mi zdárně pomáhala. Sice jsem byl já ten, co měl moc nad našimi těly, ale to, jak mě uvnitř sebe svírala, jsem ovlivnit nemohl.

„Nemáme kondom..." Zašeptala vyčerpaně. „Bereš prášky?" „Možná?" Pobaveně se usmála a dala mi pusu. „Co když ne?" „Tak se do tebe stejně udělám!" Zasmála se nahlas a sevřela mě znovu v sobě. „Chceš riskovat miminko?" „Klidně ti ho udělám." „Počkej," Vytřeštil jsem na ni oči.
Teď mám čekat?! Teď si zrovna povídat fakt nechci...
„Ty bys ho chtěl?" „Lásko, ty opravdu nebereš prášky?" „Beru... Ale... Zníš tak... Věrohodně?" „Miláčku, prosím. Já opravdu teď, nemám sílu, tohle řešit. Potřebuju tvý tělo... Povídat si můžeme pak. Slibuju, že neusnu, ale potřebuju se udělat!" Kolem očí, se ji utvořil vějíř vrásek, omotala mi ruce kolem krku a sevřela moje boky koleny...

„Takže?" Ležela mi na hrudi, hladila mě po podbřišku a já popadal dech. Zvedla hlavu a pobaveně se usmála. „Nechceš se pořádně vydýchat?" „Haha, vtipná. Nevím, kdo mě prosil, ať už tě naplním. A čí hrudník, se nemohl uklidnit, stejně jako bušící srdíčko. Nevím miláčku, co je horší; jestli to, jak tě ničím, nebo to, že nemůžeš křičet, jak bys chtěla."
 „Obojí. Jeden by čekal, že důchodci budou hluší..." „Slyší, co chtějí. Co si najít jinej byt?" „Ty můžeš." „Ty snad ne?" „Plat v muzeu mi stačí na vyžití a utáhnutí tohohle bytu. Myslíš, že si můžu dovolit něco lepšího?" „Claro... Šla bys přece se mnou." „A nechala se vyživovat? Hádám, že peníze na nájem bys asi nechtěl." „Nechtěl. Ale dalo by se vyrovnat jinak." „Jak?"
„Bytostně nesnáším žehlení, proto žehlím oblečení až ve chvíli, kdy fakt musím... No a sice umím super lívance, ale jinak spálím i čaj..." „Jo aha, takže za střechu nad hlavou, vám budu, pane, vařit, prát, žehlit, uklízet..." „A občas mi podržíte, slečno." Dusím smích a i ji tečou z koutků slzy.

„Teď vážně, co si najít společný byt. Někde jinde, někde, kde budeš moct křičet? A neboj se, nebudeš mi dělat služku." „Jak jsme se od diskuze o miminku, dostali sem?" „Když budeme chtít miminko, tak stejně budeme potřebovat větší byt. Toto je malé pro dva, natož pro tři." Významně mrkám a ona se jen pobaveně culí.