Payphone in Central park

Chapter 42

Liam

Nasraně jsme se vrátili, ke mně do bytu. Další plechovky piva, horor, který byl tak "děsivý" až mě začal uspávat. Niall vedle se vztekal, spílal Sel a já si potvrdil, že Clarinu prdelku zmaluju. S mírným zadostiučiněním jsem si pomyslel, že teď ji prosíky nepomůžou.

Nikdy jsem nebyl tak majetnický, jako s ní. Vím, že ji k sobě nemůžu připoutat, ale co je moje, je moje a bez diskuze.

Teď se na mě usmívala, hladila mě po tváři a jemně mě políbila. „Nezlob se." Zašeptá, že ji sotva slyším a vedle nás se ozvou mlaskavé zvuky. Znechuceně se podívám na blonďáka, jak lechtá Selenu jazykem až v žaludku.

„Nechci rušit, ale co kdybyste spali u Clary v bytě? Nemusím být u všeho." Niall souhlasí a odtahuje nadšeně Selenu. Ta se se smíchem brání, něco naznačuje a Clara dusí smích.

„Co to mělo znamenat?" „Co?" Sklouzne ze mě a položí mi hlavu do klína. „Všechno mě bolí." „Ten smích a z čeho? Ze mě?" „Z nákupů." Zašklebí se a směje se mé uraženosti, která se prohlubuje. Zvedne ruku a prstem mi klouže po tváři. „Nevím, jestli to máš vědět." „Proč ne? Řešily jste, jací jsme v posteli? A proto se tak chechtala?" „No..." „Co?!" „Vy dva jste to neřešili?" „Jo, řešili..." Zamumlu na půl pusy a ona se pobaveně ke mně vytáhne.
„Jdu se osprchovat, umyješ mi záda?" „Nejen záda." Našpulí pusu a vražedně ke mně pohlédne. „Třeba i bříško, prdelku,..." Za ruku mě táhne do sprchy a další noc je vyplněná milováním.
Slevil jsem ze svého přesvědčení, že ji zmaluju zadek; vysloužila si jen několik silnějších plesknutí, u kterých spokojeně zasténala...

„Zastav!" Prudce jsem zabrzdil a vytřeštil k ní oči. Nevinně se zazubila a rukou ukázala na květinářství, které jsme míjeli. „Co tam?" „Kytku?" „Komu?" „Tvé mámě? Hele, když ty nejsi schopný, já ano. Nevlezu do domu tvých rodičů, bez nějaké drobnosti."
S remcáním, jsem šlapal za ní a pak sledoval, její nadšení. Zasekla se u košů s růžemi, přejela po nich dlaní a zamířila dál do prostorů květinářství, ke kvítkům v květináčích.
Ona vybírala kdesi v popředí, ke mně se přitočil postarší chlapík a plácal mě po rameni.

„Moc hezká slečna, pane. Očka ji šilhala k tam těm." Mrkl jsem na místo a zazubil se. Tyhle růže byli ještě hezčí a já o několik sekund později diktoval adresu rodičů, kam mají nechat koš zaslat, pak se přidal k ní.
Strávil jsem tam necelých dvacet minut a pomalu začínal kvést taky. Nemohla se rozhodnout, jestli tu a nebo tu palmu, nebo bude lepší řezaná květina. Rezignovaně jsem souhlasil s obojím. Od ní dostane mamka palmu, kterých máme po baráku víc než dost, ode mě kytici. U pokladny ji padl do oka květináč s orchidejí a bez rozpaků si vybrala. Lovil jsem peněženku, vysloužil si pohoršený pohled a se slovy, ať mlčím, vše zaplatila.

Cestou k autu jsme se dohadovali, proč to platí ona. Její argumenty byly stejné, jako vždy, když jsme řešili otázku peněz. Žije u mě, nic mi nedává na byt, vše platím já, i její mobil... Tak aspoň to zelí může zaplatit ona.

Nakonec rezignuju já, konejšivě ji hladím po noze a zařazuji se znovu do provozu. Před domem seděla v autě, jako pecka. Byla bledá a opakovala, jak jsem ji do toho ukecal.

„Lásko, nemyslíš, že skoro po půl roce vztahu, je čas?" Sjela mě pohledem a kousavě pronesla, že nemůže za to, že její rodiče jsou akční a udělali nám přepadovku. A že já byl ten, co je zval dál do bytu, nabízel pití a rozjížděl konverzaci.

„Slibuju, že si tě naši zamilují." Ušklíbne se a milostivě vystoupí z auta. Ťape vedle mě po chodníčku k domu, svírá mi ruku a cosi tiše mumlá. „Říkala jsi něco?" „Ne." Potlačím ušklíbnutí a zkusím odemknout. Nečekaně to nejde, klíče jsou z druhé strany a další minuty čekáme, až někoho uvnitř donutí domovní zvonek, jít otevřít.

„Už jdu!" „To je máma." Reaguji na výkřik zpoza dveří. Křečovitě polkne a pohlédne na malou palmu, kterou drží ve volné ruce. „Stydím se." „Nemusíš."

„Liame! No konečně!! Zlato! Liam přijel i se svou slečnou!" Dveře se rozrazily a mamka nás oba svírala v náručí.