Payphone in Central park

Chapter 20

Clara

„A je to všechno? Nepotřebuješ už nic jinýho?" Obskakovala mě sousedka a z dobré vůle mi vařila oběd. „Ne, jinak všechno mám. Hlavně dávejte pozor, ať nepodjede noha i vám. Nevím, kdo by nám chodil nakupovat." Za smíchu ukládala seznam s maličkým nákupem do tašky a už potřetí mi natřásala polštář.
„Přinesu ti ho až odpoledne. Ve tři hodiny má dorazit klučina na byt." Posmutní. Na jednu stranu se ji odtud nechce, na druhou ví, že je to pro její dobro. A co se mě týče, jsem na tom stejně jako ona. Za ty dva roky, co tu bydlím, jsem si na ni navykla a představa, že přijdu o víkendy strávené u ní v bytečku, kdy mi povídala o dobách, jak se dřív v NY žilo, mě svým způsobem tížila na hrudi. „Uděláme si pak holčičí večer." Pronese svou oblíbenou větu a já vyprsknu smíchy. Na svůj věk byla velmi čiperná a když to přeženu, tak i střelená. Neměli s manželem děti a když umřel, byla to pro ni rána. I já ho zažila, ale jen pár měsíců. A stejně jako ona, byl jedním slovem úžasný. Dědoušek...
Jsem ráda, že už odešla. Nechtěla jsem ji svými vzpomínkami na jejího muže, vehnat slzy do očí. Ostatně, já sama můžu mít z očí Niagarské vodopády.

Už nejsem potencionální partnerka, ale úlet, který zjevně Liamovi dal, co chtěl a jeho vyjádření na Twitteru je jen snůška jedné velké lži. Ten jeho škleb do objektivu mě budil i ze spaní. Pohrdání, ukázka, jak moc je nad věcí a že se nehroutí. Pomyšlení, že by to mohla být jen maska, kterou se snaží držet, jsme udusala hluboko v sobě a opakovala si, že kdybych se s ním vyspala, tak by opravdu dostal to, co chtěl. A já bych se mohla ve výsledku proliskat.

„Už je tady. Drž palec." Zavibroval mi mobil. Zacukaly mi koutky. Její strohá sms, kterou určitě pracně psala alespoň deset minut, pobavila. „Držím i na nohou!" Zachumlala jsem se do deky a zadívala se na film. Když skončil, přemýšlela jsem, o čem vlastně byl. Ani jedno slovo mě na vystihnutí filmu nenapadlo, ale za to popsat, jak chutnaly Liamovi rty, jak umí jeho ruce hřát i hladit... Jo, to jsem zvládla dokonale.
Odskákala jsem si k lince, uvařila kafe a postavila se k oknu. Venku na ulici to žilo, taxíky křižovali silnic, chodci spěchali v typickém shonu. Po ulicích šaškovali chlapíci v červených oblečkách, děti stáli nalepené u výkladní skříně jednoho z hračkářství... Takový ten výjev, co znáte z filmů, s vánoční tématikou, z prostředí NY...

„Vzal to!" Vypískla nadšením, když jsem ji otevřela. „Dal si se mnou kávu, moc milej kluk. Nastěhuje se v pondělí. A představ si, že když jsem mu řekla, že tu bydlí holčina – jinak tu jsou všichni nad hrobem, a gay zjevně není – tak mi cestou pryč vyboural málem druhé dveře. Abys neměla nápadníka!" „Jessie... Prosím vás. Já chlapa nechci ani vidět." „Ale no tak. To že ti Jim ublížil, neznamená, že ti ublíží i další." Áááá, narážka na mého bývalého. „Kvůli němu to neříkám. Většího vola už totiž opravdu nepotkám. On byl limitovaná edice." „Tak kvůli komu? Kde jsi vlastně strávila noc, když se ti tohle stalo?" Poklepe mi berličkou na sádru. Skládá nákup na určená místa a dívá se na tu černou blbost, kterou právě zapínám – myšleno notebook. „Kvůli tomuhle. A noc jsem strávila u něj..."
Zahledím se na obrazovku a díky tomu mi ujde její pohled. „Ale je to fešák. Kdopak to je?" Přitáhne si notebook k sobě a zkoumavě se nakloní dopředu. „Člen jedný skupiny... Udělali z něj veřejně vola a teď je za děvkaře, co si se mnou užil a já mu na to konto zjevně utekla. Nevím, sama tu kauzu moc nechápu..." „Tak začni hezky od začátku."

„Hm...Hm...Hm..." Přitakává mi celou dobu, pak se zhluboka nadechne, poposedne, upraví brejličky na nose a nasadí ten svůj ostříží pohled. „Tak, teď mě holčičko moc dobře poslouchej. Za tři dny ti totiž už moct rady dávat nebudu – a můj důchod ani tvůj plat není tak vysoký, abychom mohly telefonovat tolik hodin, co si zvládneme povídat." Vyprsknu smíchy, ale její káravý pohled mě donutí přestat. „Už vnímám!" „Děvenko, co jsem ti říkala už ohledně Jima? Že všichni chlapi nejsou stejní, protože každý je vůl v něčem jiném. Ale tenhle klučina mi přijde, jako vůl nebo děvkař. Vypadá moc mile... A ty oči... Myslíš, že by dokázaly lhát?" „Kdybych vás neznala, tak řeknu, že ho normálně bráníte." „Nedělej si srandu z důchodkyně!" „Nedělám... To bych si nedovolila!" Začne se smát a pak se opět vrátí k Liamovi.

Když odejde, jde mi hlava kolem. Dokonce se naučila během hodiny používat internet – jen kvůli Liamovi - odcházela se slovy, že si tu blbost taky musí pořídit.