Payphone in Central park

Chapter 47

Clara

„Neplač," Otírala mi sestra slzy a konejšivě hladila po vlasech. „Uvidíš, že to bude dobré. Doktoři se můžou mýlit, stačí mít jen pevnou vůli a chtít. Nejsi první, ani poslední. Vzpomínám si na každého pacienta, který byl jako ty a odtud pak odešel po svých." Pochybovačně jsem na ni pohlédla a ušklíbla se.
„Tvůj přítel odešel v slzách, nepohodli jste se?" „Poslala jsem jej pryč." „Proč?" „To se vážně ptáte?" „Jsi zahořklá a já to chápu!" Plácne mi dlaň na pusu, když ji chci odseknout. Byla bych nejraději, kdyby udělala, co musí a vypadla si zase sednout na sesternu.
„Ale musíš pochopit, že on tě má opravdu rád. Když jsi spala, byl tu každý den. Přišel ráno, po osmé a odcházel k půlnoci. Několikrát tu vyčerpáním usnul, několikrát se tu zhroutil. Plakal, opakoval nám, že je to jeho vina, že by tohle všechno vzal raději na sebe, než aby viděl tebe trpět. Má tě moc rád a chce ti pomoct, nesmíš jej odhánět." „Vypadněte..." Mrkne, ale neřekne ani slovo. Zapojí kapačku a tiše pokoj opustí.

Pokoj se noří do tmy, když mě přijde zkontrolovat noční služba, sestra se diví, že nespím. Nemám pojem o čase a jsem překvapená, když mi řekne, že budou skoro tři ráno. Dostanu hromadu prášků, naráz několik infuzí a její tichou omluvu, že měla s kolegyní šest příjmů a vůbec nestíhaly. Pospíchá dál, vrtím hlavou, že nic nechci.
V pět stejná situace.
Zoufale nade mnou lomí rukama, opakuje že bych měla spát a ne civět do stropu.
Když konečně usnu, je to sotva na půl hodiny. Budí mě na nějakou injekci, pak zas civím do stropu. Zoufale toužím, pohnout alespoň krkem. Natočit hlavu, pár centimetrů do boku... Najít si jiný objekt, který budu moct zkoumat. Strop a jeho prasklinky, znám už nazpaměť.

„Nic nepotřebuju!" Dveře se otevřely, ale odpověď žádná. Těkám očima z boku do boku, něčí kroky se blíží a na nočním stolku přistane něco modrého. V zorném poli se mi objeví Liam.

„Co tu děláš?! Co to děláš?!" Jančím, když mě jeho ruce svlékají. „Dokazuju ti, že tě miluju a že se o tebe budu starat tak dlouho, jak to budeš potřebovat!"
„Vypadni!" Syknu, chytil mě za bradu a sklonil se. Z očí mu metaly blesky, nesnažil se skrýt vztek ani bolest.

 „Ty nechceš, abych vypadl! Proklínáš teď vše a všechno, i mě a já to chápu! Já řídil, já tě neochránil. Dal bych cokoliv, aby to bylo opačně. Abych tady ležel já a ty si u mě stála! Až se ti to v hlavě rozleží, dojde ti, že tě opravdu miluju a budeš ráda, že jsem tě neposlechl a nezapomněl na tebe. Spolu to zvládneme, rozumíš?! Jen musíš chtít, protože já chci! Nedovolím ti zůstat v takovém stavu! Budu s tebou cvičit, naučíme se spolupracovat. Popereme se s tím společně a já ti slibuju, že dokážeme doktorům, že i přes jejich diagnózu, se postavíš na nohy, budeš chodit, budeš hýbat rukama a až tohle bude za námi, založíme rodinu. Půjde to!"

Polykala jsem slzy, držela rty pevně u sebe, jinak by se z nich draly vzlyky. Sklonil se ještě níž a něžně mě políbil.
 „Když jsi spala, seděl jsem u tebe a čekal, až se vzbudíš. Až uvidím tvoje oči, až mi oplatíš polibky... Claro, prosím, bojuj. Kvůli mně." „Strašně tě chci obejmout." Zachrčím. Bere mě za předloktí a dává si obě moje ruce kolem krku. „Za pár měsíců, mě budeš sama objímat." Kývnu a dovolím mu, aby se o mě postaral. Je to přitom tak trapné...
„Vím, že kdyby to bylo opačně, zachovali bychom se stejně. Já bych tě odháněl a ty bys mě donutila uvěřit, že mě pořád, stejně miluješ. Pomáhala bys mi, starala by ses o mě... Nemysli na to, že je to pro tebe trapné, nebo, nevím co cítíš... Ale nemusíš se stydět!" Slabě kývnu a když pak odejde, dám volný průchod emocím.
Po jeho návratu, drží v ruce nějaký koš. Chvíli se v něm hrabe a sedá si do postele. Do pravé dlaně mi vkládá pěnový míček a začíná mi dlaň mačkat. Pak druhou ruku a když šeptám, že jsem unavená, beze slova si ke mně lehne. Hladí mě po tváři do doby, než usnu.

Když odpoledne přijde fyzioterapeut, Liam se angažuje ve cvičení. Nakonec nad námi žena jen stojí a udává příkazy, občas Liama opraví a on se mnou cvičí. Bolí to, bolí mě to i ve chvíli, kdy mi jen masíruje nohy. On i žena mě uklidňují, že to chápou a já moc dobře vím, že pokud chci, to co mi Liam řekl, tak musím bolest překonat.