Payphone in Central park

Chapter 49

Druhá ruka na sebe nenechala dlouho čekat. Jen co jsem byla schopná, používat obě, dostavilo se další překvapení.
 Při koupání mi Liam sundal límec a mně se povedlo pohnout hlavou do boku. Jen pár centimetrů, ale on nade mnou stál a pozoroval mě, jako bych byla nějaký zázrak. Což mně samotné, v té chvíli, tak připadalo. Objímala jsem jej kolem krku, on plakal a šeptal, že za pár týdnů, zvládnu i stát.

Využívala jsem momentů, kdy jsem byla sama. Ruce mě poslouchaly a byly schopné, udržet stabilitu. Sama jsem se zvedala do sedu, snažila se, proklínala vše a všechno, polykala slzy a když jsem po několika týdnech, vydržela sedět déle jak deset vteřin, rozplakala jsem se štěstím.

Liam pečlivě poslouchal instruktáž o tom, jak mi pomoct do sedu. Díval se s Danielem – fyzioterapeut – na video a nacvičoval si to na figuríně. Oba ke mně byli zády a já se snažila tiše posadit a překvapit je. Div jsem si nepřekousla jazyk.
 Potlačila jsem touhu, zatleskat jako malé dítě, že se mi to povedlo a s hrdinským úsměvem, jsem k nim natočila hlavu. Po minutě jsem je v duchu prosila, aby se už otočili, že to tak dlouho zase nevydržím...

„Tak jdem na to, zlato!" Zahromoval Liam a s širokým úsměvem se obrátil. Tvář ztuhla, vytočil ruku a plácal Daniela. Ten dál civěl do počítače a jen huhlal, že co je. Potlačila jsem smích.
 Liam nahmatal jeho hlavu, a začal mu ji otáčet. „Co blbneš? Ty vole, Li-"
Stejně jako Liam, i on ztuhl a já se dál, vítězoslavně zubila. „Ani pochvalu nedostanu?" Oba zařvali a Liam mě mohl umačkat.

Za další měsíc, jsem měla kolem pasu omotané jeho ruce a Daniel mi pokládal nohy na zem. Věděla jsem, že se neudržím, ale chtěla jsem to zkusit. Nohy jsem měla jako z želé, a jen díky Liamovi, jsem se nesesunula na podlahu.

„Nazvedni ji nohy." „Co? Jak?" „Chyť ji nohy, okey, a dej je na moje." Rozklepala jsem se a Daniel se na nás s širokým úsměvem zadíval. Vzpomínka, jak se mnou takhle chodil táta, se okamžitě dostavilo.
Šlapky nohou spočívaly na Liamových nártech a on dělal malé kroky. Takhle jsem se dostali k francouzským dveřím, vedoucím do zahrady, jejíž cestičky byly vysypány pískem. Dostali jsme se přes trávu na první cestičku a přes kůži, jsem cítila jak je písek jemný. Postavil mě a jen držel. Sem tam mi vtiskl pusu do vlasů nebo na krk a sevření jeho paží, kolem mého těla, nepovolilo ani na vteřinu.

„Myslíš, že to opravdu zvládnu?" „Věřím tomu! Už jen chvíli a budeš chodit!" „Nemůžu z hlavy dostat toho doktora. Jak civěl, když viděl, že hýbu rukama, otáčím hlavou a zvládnu se posadit." „Jo, nevěřil tomu. Byl naprosto konsternovaný." Směje se mi nad hlavou a letmo mě rukou hladí po boku.

„Zkusíme pak i to?" „To?" „Miminko..." Zjihne, sevření zesílí a opře se mi bradou o rameno. „Budeme mít rodinu! Chci mít děti, s tebou, jenom s tebou. Mít krásnou, malou holčičku, která bude krásná po tobě, chlapečka, který nás bude zlobit... Nechci jen jedno nebo dvě... Chci minimálně čtyři!" Koutky mi zacukají a sama jej uvolněně hladím po rukou. „Chybí ti to... Viď?"
„Lásko... Nemyslím jen rozkrokem." Ušklíbnu se a jeho rty se mi otřou o ucho. „Ale nebudu ti lhát. Chybí mi tvoje tělo, tvoje zlobení... Ale jestli si myslíš, že bych tě podvedl, abych si někde zašukal... Od čeho mám ruce?" Nemám ani sílu se začít smát. Váhavě kývnu. „Jsem unavená, chci do postele. Už to pro dnešek stačilo." „Lásko..." „Hm?" „Miluju tě." „Já vím, já tebe taky." Natočím k němu tvář a on se uvolněně usměje.

Na další den se tu objeví rodiče. Jak jeho, tak moji. Doposud jsem si s nimi jen volala. Odmítala jsem jejich návrhy, že přijedou a uděláme si hezký den. Dokud jsem jen ležela, nepřipadalo to v úvahu. Až s postupnými pokroky, jsem se rozhodla je poprosit, jestli by nepřijeli. Máma i Karen plakaly nadšením, že se začínám hýbat a slzy zamačkával táta i Geoff.

Pomalu jsem sčítala měsíce. Byl to rok a den, ode dne, kdy se stala autonehoda. Moje pokroky stagnovaly. Snaha rozhýbat nohy byla skoro nadlidská, ale bez efektu. Liamova náruč byla jediným místem, ve které jsem se cítila bezpečně, milovaně a věřila, že to bude dobrý. Uklidňoval mě, šeptal, že jsem vršek těla rozhýbala rychle a se spodkem musím mít větší trpělivost. I on byl tím vším už unavený, ale snažil se předstírat, že je to dobrý a bude to dobrý.

To ráno, mi přišlo jako každé jiné. Závěsy pronikalo sluneční světlo, za oknem prozpěvovalo ptactvo a že je něco špatně, tedy vlastně dobře, mi došlo až po dlouhé chvíli.