Všechno má svůj čas

Bez hlasu

Sabča:
"Nechceš zůstat na večeři?" "Ne, už budu muset." "Dobře." Objala jsem Pavla a kluci si prohodili jen Ahooj. Pavel šel na vlak a my domů. Samozřejmě, my jsme tak líní a museli jsme si zavolat pro čínu. Po číně jsme zkusili tu nesměj se challenge. Hádejte, kdo prohrál. Ano já. Kluci mi dali úkol, abych zavolala Petrovi Lexovi, že jsem se ztratila v lese a potom mu říct, že to byl prankcall. Chudák Hoggy. Vytočila jsem jeho číslo a čekala až to zvedne. "Ahooj Sabi, stalo se něco.?" "No jo, ztratila jsem se v lese," řekla jsem trochu vystrašeně. "Pane bože, kdy a kde?" "S klukama jsme šli na procházku a oni mi utekli. Jsem tam, jak jsme jednou byli s Pavlem a Ellis, tam směr Kladno." "Neboj, už jedu pro tebe." "Hej Peťo, tohle byl prankcall. Prohrála jsem soutěž a ty jsi byl můj terč. Promiň." "Vážně jsi mě vystrašila." "Promiň, ale nechci jim týden prát." "Okey, tak ahooj." "Ahooj." Kluci se mi váleli u noh. "Velmi vtipný." Odešla jsem do sprchy a rovnou do postele.
Vzbudila jsem se téměř bez hlasu. To je ten včerejšek a promoknutí. Chrisovi bylo večer líp a tak dneska šel do školy. Udělala jsem si zázvorový čaj a dala si prášky na chřipku. Kluci můžou být rádi, aspoň budou mít klid. Vzala jsem si čaj a šla se učit na zkoušky.
Učila jsem se až jsem ztratila pojem o čase. Podívala jsem se na hodinky a bylo něco po půl třetí. Rychle jsem se oblíkla a běžela do studia. Kluci se už protahovali, když jsem došla. "Nějak pozdě ne?" - Chris. Jen jsem kývla na souhlas. "Co ti je?" Náš starostlivý Vojtíšek. Ukázala jsem na krk. "To je to, jak jste zmokli." "Aspoň nás nebude buzerovat."- Ondra. Nad tím jsem pokroutila hlavou a šli jsme zkoušet Intro. Během čtyř hodin jsme měli hotovo. Jsem na ně pyšná. Už jen Put Your Hands Up a máme hotovo, tour může začít. Možná jsem to neměla brát a být víc ve Zlíně, ale něco mi říkalo ať to vezmu. Přeci trochu pomůžu mamce, přispěju do rodinných financí. Brácha má osobního trenéra #39, takže se o něj mamka nemusí bát. Tak co bych tam dělala? Občas mám pocit, že na tomhle světě jsem zbytečná. Z mého myšlení mě vyrušili jejich srandičky. Kdybych mohla tak je seřvu. "Tak co Sabi, těšíš se na Libora?"- Chris. "Strašně moc, doufám, že zůstane na noc a my prožijem naše poprvé."- Ondra. Nevydržela jsem to a bouchla ho do ramene.
Došli jsme domů a já si uvařila další čaj. Přišel za mnou do kuchyně Vojta. "Doufám, že na hokej budeš mít hlas jako zvon, chci se naučit nějaké nadávky na Slávku." "Taky doufám," řekla jsem skoro neslyšně. Pohladil mě po tváři. Tak hodný, milý kluk a nemá nikoho. Sice říkal, že holku nechce, protože má kapelu a cestuje po celé republice. Chápu, že by s fanynkou nechodil. Využívala by ho jen pro peníze a slávu. Jsem snad jediná holka, která ho má víc než ráda. Víc než přátelství, míň než vztah. Usmála jsem se na něj a chytla ho za ruku. "Mám tě ráda, bráško!"
Vojta:
Uslyšel jsem nachraplý hlas. "Já tebe taky." Vzala si čaj a šla se učit. Ona se dostane i kdyby se neučila. Věřím ji. Vrátil jsem se ke klukům, hráli NHL 14, Detroit Red Wings prohrávali nad Dallas Stars. Jen jsem je sledoval a přemýšlel, vždycky mě to nasměrovalo na Sabinku.

Omlouvám se, že je po tak dlouhé době, ale nejsem na tom moc dobře. Každý den písemky a přípravy na přijímačky. Opravdu se bojím, ale vy už nemusíte. Teď to mám předepsané a bude to vycházet častěji.
#39